Aneb Štěničí román

Upozornění: historicky nejdelší a nejbohatěji fotkami vyzdobený příspěvek, udělejte si kafe a čas, ať si jej můžete řádně vychutnat ;) A ne, kratší to nešlo :D

                Ještě stále v blahé nejistotě a doufání, že jdeme opravdu jen my čtyři bez obohacující společnosti kámošek štěnic, jsme se vydali ráno na cestu. Před sebou jsme měli jen patnáct kilometrů, takže jsme si dovolili vycházet až v sedm… tedy našeho času o půl osmé.

                Bylo běžné, že ráno bývala kosa jak z nosa a že člověk prostě musel přetrpět aspoň do devíti hodin, než slunce řádně prohřálo vzduch. Ten den jsme ale poprvé objevili novou tvář typického španělského počasí. Kráčeli jsme z La Faby do hor a čím výš jsme kráčeli, tím víc klesala teplota a mlha. Přecházeli jsme z provincie Castilia y León do keltské Galicie.

                První vesnička, která nás potkala, bylo O´Cebreiro. Jako bychom se ocitli na jiném místě i v jiném čase. Nízké kamenné domečky s doškovou střechou, kostelík s masivní čtvercovou věží. To všechno ponořené v bílé mlze, až na pár poutníků nikde ani noha. Kdybych podobnou scenérii viděla na fotce, tipovala bych, že se dívám na nějakou milou keltskou vesničku někde v Irsku, ne na slunné Španělsko.

                O O´Cebreiru ale nepíšu jenom kvůli tomu, že to byla první galicijská vesnice, kterou jsme procházeli. Je to taky místo s nejstarším kostelem na Caminu (z 9. stol.) a zároveň středověké dějiště eucharistického zázraku.

                To někdy okolo roku 1300 sloužil v jedné z bočních kaplí kostela mši benediktinský mnich. Do slavení se pustil jenom z povinnosti, nevěřil, že v zimě a dešti se bude někomu chtít šplhat do hor a co víc, nevěřil ani v to, že proměněná hostie a víno je opravdu Tělem a Krví Krista.
                Možná, že kdyby nedorazil jeden farmář z nedaleké Baixamaior, vykašlal by se na celou mši a zašil se někam do tepla. V duchu se vysmíval naivnímu rolníkovi, který se trmácí v kose někam daleko jenom kvůli tomu, aby mohl být na obyčejné, všední a nedůležité mši, slavit ji ale začal. Při proměňování se pak hostie doopravdy proměnila ve tkáň a víno v kalichu na krev, která vyšplíchla a potřísnila korporál (to je takový ten ubrousek, který se rozkládá na začátku obětování pod misku s hostiemi a kalich… já vím, že to určitě víte, já jenom, ať moje gůglení nepřijde vniveč :) ). Dokonce se prý na chvíli zdálo, že socha Madony, která stála poblíž, se sklonila v adoraci.
                Hostie, kalich, patena i korporál jsou dnes ve zlaté schránce vyrobené královnou Isabelou a v kostele vystavené k uctívání. Takže jsme se samozřejmě museli jít podívat, jak takové věci vypadají.

                Byla škoda, že Cebreiro nebylo cílem naší cesty. Nevím, jestli to byl jenom můj případ, ale kdyby bylo na mě samotné, zůstala bych i pár hodin, četla si ve španělské Bibli, která byla na klekátku před schránkou s proměněnou hostií (ne, nevím, jak vypadá, byla taky schovaná v pouzdře) a… prostě se dívala na Něj a On zas na mě.

                Ten kostel byl dokonalý ve všech směrech. Nejenom, že byl milý, malý a zázračný, ale měli tam i varhany a sympatickou hlídací paní, které absolutně nedělalo problém vypnout tichou muziku a pustit hochy k varhanům. Těm zasvítila očka jako malým Jardům, které maminka pustí k nějaké vymakané autodráze… a na tři čtvrtě hodiny měli o zábavu postaráno. :)

                Znova na cestu jsme vyrazili obalení do většího počtu vrstev – mlha, místo toho, aby se zvedala, spolu s teplotou pořád klesala. Naše cesta už dávno nepřipomínala životní okamžiky, kdy člověk musí pořád rovně, ale aspoň nemá kam zabloudit. Teď jsme netušili, co nás čeká za zatáčkou, co je okolo nás a před námi. To jsou takové ty okamžiky v životě, kdy člověk prostě neví a nezbývá mu, než prostě naslepo pokračovat a věřit, že žlutá šipka na poslední chvíli odněkud vykoukne. Že Bůh si srandu nedělal, když sliboval, že tahle cesta je to nejlepší. Že tu je i když Ho přes tu mlhu není vidět.

                Nerozjímali jsme ale jenom nad zbožnými věcmi, nýbrž nad věcmi až otravně přízemními. Červené tečky na naší kůži nemizely. Zas jedna nebo dvě přibyly. Ač jsme hledali všechna možná reálná vysvětlení, pravda byla nabíledni – odněkud jsme neodešli sami. Nejspíš už pár dnů s sebou taháme navíc kámošky, kterým chutná naše krev.

                Bylo to zdrcující zjištění, hlavně pro ty z nás, kteří měli v případě nakažení štěnicemi téměř zakázaný vstup domů. A překvapivé zjištění pro ty, kteří až do doby nynější žili v blažené nevědomosti ohledně toho, jestli je vůbec možné něco jako štěnice na Caminu chytit. Naštěstí po debatě absolvované předchozího dne jsme (skoro) nepropadli panice a (téměř) beze strachu, že dnes nebudeme mít kde spát, jsme se rozhodli přestat zatloukat před sebou samými i před majiteli albergues. Nemůžeme přece cestovat stylem „po nás štěnice.“

                Abychom to zjištění vstřebali a abychom ulevili nohám, které toho sice den ode dne zvládaly víc a víc, ale dvouhodinová chůze na ně pořád byla moc, zastavili jsme v další malé vesničce, která nás potkala. A jak jsme tak seděli na lavičce před hospodou podobající se zvenku spíš britským a irským pubům, přihlásil se k nám jako nejlepší kamarád tenhle milý stařík.

                Mluvil s galicijským přízvukem (…a tak jsem zase ztratila dlouho budované sebevědomí a přestala si myslet, že španělsky už konečně docela dobře rozumím i mluvím…), ptal se, jestli jsme poutníky a jestli máme Průvodce, naši nepostradatelnou červenou knížku. Když jsme se rukama nohama dovtípili, co po nás chce, ukázal nám jednu stránku a snažil se nám vysvětlit, že byl při tom, když se ta knížečka fotila a že stál jako model pro „typického galicijského rolníka.“ Nu což, svět je malý a o náhody v něm není nouze. :)

                Po zahřátí v hospůdce (chvíle, kdy se budeme potřebovat spíš zchladit, už moc často nepřijdou) jsme vyrazili dál a po chvíli došli do Fonfríe. Ve větší díře jsme snad zatím ještě nezůstávali.

                Galicie je zemědělským krajem a patří mezi méně rozvinuté části Španělska. Vtělením těchto dvou charakteristik byla Fonfría. Maximálně deset domů, žádný kostel, snad ani žádná administrativní budova, jenom dva bary spojené s albergue, jeden na začátku vesnice, druhý na konci, kam se dalo dojít během tří minut. A všude jinde zemědělské usedlosti a spousta zvířátek. Zdálo se, že vesnička zmrzla někdy ve dvacátých nebo třicátých letech minulého století. Prostě se tady zastavil čas.

                Bylo to ale jenom zdání. Albergue na začátku vesnice bylo krásné, čisté a moderní ažaž. Bylo nám moc líto, že do tak čistého albergue lezeme my, kteří jsme si připadali jako nakažení morem, ale nebylo zbytí – sprcha a postel jsou prostě návykové… a dřív nebo později bychom se stejně s našimi kámoškami museli rozloučit.

                Když jsem nejistě vysvětlila, že si myslíme, že máme možná štěnice, paní na recepci se nás okamžitě ujala, přes dvorek nás dovedla do koupelny, kde byla zároveň i místnost s pračkami, hodila před nás pytle, lavory a jakýsi sprej a třikrát nám překotnou španělštinou vysvětlila, co s tím vším máme dělat. Třikrát, protože poprvé jsem pochytila, že máme cosi vyprat, podruhé, že máme řádně vydrbat i sebe a že náhradní oblečení dostaneme. A nejdýl mi trvalo pochytit, že co nevyperem a nevymydlíme, máme hodit do pytlů, řádně vysprejovat a nechat pár hodin uležet, ať se štěnice v tom smradu (který málem zabil i nás) udusí.

                Tak jsme mohli znova plakat nad tím, kolik zbytečného oblečení vezem a kolik kvůli tomu musíme platit za pračku. Taky jsme si k deratizaci nevybrali úplně nejlepší den – mlha se držela nízko pořád, takže prádlo na šňůře spíš ještě víc zvlhlo a do sušičky jsme toho zas narvali tolik, že nám všechno dosušila do vlhka a pak, protože jsme se starali o vlastní žaludky a věřili, že nás nezklame, nechala všechno zatuchnout. Mé úpěnlivé prosby k nebesům o trochu tepla, zůstaly téměř bez odezvy (slunce se ukázalo mezi mraky a mlhou asi na deset minut). Jeden zázrak jsme dneska už viděli, druhý očividně nebyl v plánu.

                Abychom v době, kdy se veškeré naše prádlo sušilo, chodili jsme ve vypůjčeném náhradním oblečení, asi zbytečnými kousky, které na cestě nechali jiní poutníci. Ale byli jsme styloví a dokonale jsme zapadli do místního koloritu. Když jsem jednou za čas vyběhla zkontrolovat naše mokré prádlo a probírala se relativně uschnutými kousky, připadala jsem si v díravých legínách sledovaná stády krav, která okolo mě v pravidelných intervalech procházela, jak správná holka z vesnice. :)

                Protože jsme měli opravdu velký hlad a celkem naivně jsme zůstali bez zásob (na poutnících přece každý vydělává, hlady neumřem nikde, kde je aspoň jedno albergue) a protože restaurace našeho útočiště otevírala na naše prázdné žaludky pozdě, vydali jsme se za obživou na druhý konec vesnice, kde se o nás babičkovsky postarala skvělá paní, která mluvila pomalu a srozumitelně a Lence uvařila speciální bezlepkové jídlo. A co víc – u okna s výhledem do ulice měla veřejnosti přístupný počítač s internetem. I zajásala Lenka, vrhla se k přístroji a začala pracovat na konceptu diplomky, bez kterého by po návratu ze Španělska neměla kde studovat. A tak vznikají vysokoškolské práce… v baru, za jehož okny se čas od času projde stádo krav. :)

                Navečer jsme pak sáhodlouze řešili, co s naším vlhkým oblečením (co bylo už skoro suché, zvlhlo znova od večerní rosy), Šimon po náročném dni odpadl a my ostatní jsme si šli na deset minut, které zbývaly do začátku nočního klidu, zazpívat a využít kytaru, která visela naprosto osamělá na stěně něčeho jako společenská místnost. Tehdy se k nám přihlásili staří francouzští manželé, kteří se s námi snažili mluvit už dřív. Pán byl celý nadšený do komunikace a já udělala zásadní chybu – na francouzskou otázku se pokusila odpovědět francouzsky a pak řekla: „Je ne parle pas francais.“ Což si milý pán vyložil nikoli jako: „Nemluvím francouzsky,“ ale: „Hele, promluvila jsem vaším jazykem, takže ho plynně ovládám. Pojďme si pokecat.“ A tak jsme si spolu povídali, kupodivu nikomu nevadilo, že já mluvila česky a on francouzsky, společných témat jsme našli dost. :)

                Naštěstí čas do nočního klidu uběhl docela rychle, takže jsme měli pádný důvod se rozloučit, popřát si dobrou noc ve všech jazycích, které známe, a po dnu, který snad trval celý rok, jít konečně spát. :)