Aneb Den v pohádkové říši

                Z různých stran se pomalu množí dotazy, jak dlouho vlastně ještě půjdem. Možná s námi někdo cítí a přeje nám, abychom vytouženého cíle dosáhli, možná, že jinému už leze krkem moje téměř každotýdenní spamování signálů a facebooku. Tyto dotazy bych chtěla uklidnit touto odpovědí: Nebojte se, my tam dojdeme. A stihneme to dřív, než počet dílů Camina překročí třicítku :)

                Ale teď už k věci a otřepanému začátku o tom, že jsme zase vstávali nechutně brzo (a čím dýl jsme tohle praktikovali, tím míň se nám z vyhřátých spacáků chtělo) a vyrazili na průměrně dlouhý pochod (23,8 km) do La Faby.

                Hned po ránu nás čekalo životní rozhodnutí – jít či nejít přes kopec? Byl to těžký boj mezi unavenýma a bolavýma nožičkama a estetickým cítěním… a ano, správně, jsme velice přízemní a požitkům tělesným dáváme přednost před duchovními. Vyrazili jsme po rovince, růženec se modlili za svodidly dálnice (naštěstí okolo sedmé hodiny ranní jsme se střetávali jen s kolonami poutníků, každý normální Španěl přece v tuto nekřesťanskou hodinu spí), procházeli nádhernýma vesničkama, zastavovali v každém kostele, který jsme potkali, zpívali (zatím stále jenom uvnitř) zbožné zpěvy… nádherná pohodová procházka ozářená jasnými slunečními paprsky. A kdyby nám pochybělo cokoli potřebného k zachování pevného zdraví, nebylo nic jednoduššího, než to prostě vyloudit z automatu :)

                Ťapali jsme si to údolím, okolo nás se tyčily vysoké, zalesněné hory, každá druhá louka byla pastvinou. Začala jsem si trochu připadat jako v pohádce. Dojem sice kazily dva betonové mosty zakusující se do kopců, na druhou stranu ale elegantně řešená doprava – vesničky si mohly žít svým tichým a klidným životem a hory si taky mohly zachovat svoje soukromí.

                Užuž se zdálo, že dneska snad dojdeme čilí a odpočatí. Byli jsme skoro u cíle a nikoho téměř nic nebolelo (s každodenními bolístkami jsme se už docela sžili). To ale změnil kopec, který jsme potřebovali zdolat. Nebyl dlouhý, v porovnání s tím, co jsme už vyšli, vlastně nic. Ale byl prudký. Pořádně prudký. Tak, že si člověk občas připadal jak kamzík, když skákal z kořenu na kořen.

                Sice jsme pod kopcem zrušili mlčení, ale mluvit jsme nezačali. Nešlo to. Kdybychom se o to pokusili, asi by nám praskly plíce. Tak jsme šlapali mlčky. A bylo to moc dobře. Protože já se definitivně ocitla v pohádce. Korunami listnatých stromů prosvítaly paprsky a vytvářely nazelenalé přítmí. Stromy byly od kořene až po vrchol obrosteny buď břečťanem, nebo šedým lišejníkem a tímto svým oděním vzbuzovaly dojem, že patří spíš do říše vil, skřítků a elfů, než do lidského světa. Les působil tajemně a nespoutaně, všechno v něm přímo křičelo tichem, cestička se klikatila výš a výš až se ztrácela v dohledu a nechala každého poutníka domýšlet si, co nádherného může nahoře čekat. Když tu se ozvalo něco jako: „To je hrozné, to horko tady. Víš, jak jsem ti říkala o té Maruš… no je to hrozné. Teď ta její dcera u ní bydlí, chce se rozvést…“

                Kouzlo lesa jsem očividně viděla jenom já. Okolo mě si to pomaličku a s rozmyslem vykračovaly tři důchodkyně s hůlkami a maličkým batůžkem na zádech. Nehleděly na skoro posvátnou atmosféru a klábosily o životě přesně tím způsobem, jakým to umí jenom české důchodkyně (s jinými jsem zatím neměla tu čest). Nedalo mi moc práce je předběhnout… ale narazila jsem o kousek dál na další skupinu Čechů. To už bylo trochu podezřelé. Došla jsem Šimona, chvilku jsme sípali vedle sebe. Pozorovali jsme poutnici před námi v pevnějších sportovních sandálech, ve kterých měla ponožky. Už když se Šimon nadechoval, že něco řekne, tušila jsem, že to bude minimálně trapas – poutnice byla dle mé intuice taky české národnosti. A když Šimon prohlásil (v domnění, že milá paní, jako většina poutníků, nerozumí češtině), že on není jediný, kdo má ponožky v sandálech, ať se podívám, že ona je má taky, paní se otočila a ostrým tónem prohlásila: „Máte něco proti mojim sportovním sandálům?!“

                A vysvětlujte si, že vůbec a že jste předpokládali, že nerozumí :) Milé děti, nemluvte o lidech, které máte v doslechu, i kdybyste byli přesvědčení, že umí opravdu jenom čínsky. Nikdy nevíte, jestli náhodou nemají české předky. Nebo nepatří k českému autobusu důchodců, který projíždí Camino a zastavuje jen na nejkrásnějších a pokud možno nejnenáročnějších úsecích. Už jsem chápala, proč ty paní vzadu nebraly ohled na krásu lesa (a proč jsem jim vlastně rozuměla… nějak mě ta čeština nevyvedla z míry). Neprošly si pustinou. To, co viděly, bylo pro ně docela obyčejné.

                Tak jsme, hluboce obdivováni za to, že jdeme už od rána (kdybychom vysvětlovali, že jdeme už víc, jak dva týdny, asi by nás všichni ti důchodci považovali za nad-lidi), dorazili do La Faby. La Faba je maličká vesnička zakousnutá do kopce a nachází se v ní přesně jeden bar, jeden obchod, jeden kostel a dvě albergues. Je to přesně to místo, které byste čekali po zdolání pohádkového kopce. Pár kamenných domků spojených úzkými pěšinami, všude okolo pohádkový výhled.

                Albergue, do kterého jsme zamířili jako první, bylo zavřené kvůli štěnicím. Pravděpodobně naštěstí, protože působilo nějak moc hipísácky a orientálně. A taky proto, že druhé albergue, církevní, spravovali hlavně němečtí a švýcarští dobrovolníci. Celé odpoledne jsme tak byli nuceni poslouchat Šimonovy ódy na to, jak mají všechno dokonale zorganizované, jak všechno dokonale funguje, jak by to Španělé nikdy takhle nezařídili… Ale jo, měli to tam moc fajn. Příjemný domeček, naproti otevřený malý románský kostelík sv. Ondřeje. Sice beze mše, ale i tak si tam Pán (minimálně pro mě) nachystal nádherné překvapení :)

                Při večeři jsme se družili s dalšími poutníky včetně Charlotte, která nás opět doběhla. A řeč se stočila na zajímavé (a všudypřítomné) téma – štěnice. Všichni okolo nás se s radostí dělili o své zážitky s těmi milými tvory – kolikrát a kde je dostali, jak se jich zbavovali, co na ně nejvíc platí, kdo z jejich známých je měl nejvíckrát. My mlčeli. A čím dál zařezaněji, protože jsme se dověděli, že štěnice neštípou jen do řady, ale i do trojúhelníků či jiných geometrických vzorců. Že by ty divné červené tečky, co na sobě každý den objevíme, byly…? Ale ne, přece se nám to nerozmnožuje, jak všichni říkají, něco jsme sice našli, ale mizí to… a druhý den se to objeví u někoho jiného. To přece nemůžou být… A i kdyby, nemůžeme se s tím vytasit teď, když se tu volně pohybujeme už celé odpoledne, ještě nás vyhodí… ani si nejsme jistí… Každopádně je pozdě to řešit, ráno je moudřejší večera. Jestli je máme, už je na karanténu pozdě. A jestli ne, zbytečně panikaříme.

                Tak jsme si naprosto bezstarostně zazpívali v kostele i se Charlottkou a další trochou lidí, co se rozhodla přidat, pomodlili se v mezinárodním společenství (uf, ten stres, že člověk musí mluvit nahlas anglicky i když se modlí!) a zalehli doufajíc, že štěnicový poplach byl planý. Jenže nebyl.

                A jak to bylo dál se dozvíte zase příště. Mezitím si můžete pokecat třeba s tadytím fešákem :) (Já prostě neodolala, ta fotka tu jednoduše musí být :D)