Aneb Třístovka na kontě

               Opět jsme vyráželi se zpožděním. Dvacetiminutovým. Ale poprvé (a naposled) to nebyla naše chyba. Ráno jsme o očima do půlměsíčků dali dohromady přesně v šest hodin, nicméně borec, který měl v tu dobu otevírat albergue, zaspal. Z čehož plyne, že některé věci člověku nejsou souzeny. Jako například olíznout si vlastní loket nebo vycházet na Caminu včas.

                Cesta ubíhala příjemně v zajetém rytmu. Pomalu jsme se blížili k městečku Villafranca del Bierzo, od kterého nás dělilo dvacet šest kilometrů. Sice je to víc, jak šestnáct, ale míň, jak třicet. Trasa vedla většinu dne civilizací – šli jsme podél cesty, občas prošli vesnicí, pak zase silnice… a samozřejmě všudypřítomné horko.

                Jelikož jsme všichni přírody milovní a jelikož naši chlapci rozumějí mapám a velice rádi zkouší nové a neotřelé věci, odbočili jsme, abychom si poslední třetinu cesty prošli přes kopec, na kterém jsme se mohli kochat panoramatem, které nám mohl závidět kdejaký vinař z jižní Moravy – víno (zatím ve stavu pevném a na úponcích visící) kam se podíváš.

                I když šestadvacet kilometrů není třicet, je to pořád ještě dost a já ještě v té době nepatřila mezi robokopy, i začaly mě znova bolet moje milované nožičky a to do té míry, že jsem poprvé prosadila zásadu „vlezem do prvního albergue, které uvidíme, protože těch pár kroků na víc by mě opravdu doslova zabilo.“

                Vlezli jsme tedy do městského albergue na kraji města – a opět se projevil propastný rozdíl mezi muži a ženami. Zatímco ženy snily o spacáku a posteli, muži mysleli jen na jídlo. Abychom se zavděčili všem (a taky, abych splnila svůj slib a uvařila další opravdové jídlo), vyrazili jsme s Ondrou na nákupy. Udělali jsme ale zásadní chybu. Vyrazili jsme okolo druhé hodiny odpolední, přesně uprostřed siesty. Takže ani v relativně velkém městečku jsme nenašli jediný otevřený obchod. A mě se zrodil v hlavě nápad, že by bylo konečně na čase ochutnat i místní španělskou kuchyni a dát si slavnostní oběd v restauraci. No řekněte, není to lepší, než kuchtit polévku ze sáčku, aby se zahnal největší hlad, pak nějak přežívat, než otevřou obchody, spojit nákupy s procházkou a doopravdy jíst kdoví kdy?

                Touto silně přesvědčivou argumentací (spojenou s citovým vydíráním, že mě opravdu bolí nohy a že je mým dávným snem ochutnat opravdovou španělskou kuchyni) jsem přesvědčila zbytek osazenstva, že dneska si necháme navařit. A jo, to gazpacho mi za to stálo. :)

                Po vydatném obědě a chvilce na zregenerování jsme vyrazili objevovat krásy Sedmikostelí (záludná otázka za bludišťáka: podle čeho jsme asi tak ten název odvodili?) a hledat počítač s připojením k internetu. To proto, že svůj všední život člověk na pouti sice opouští, ten život si to ale nějak nechce nechat líbit a stále poutníka pronásleduje. Hlavně, když jde o diplomku, na které závisí studentský život a která má být částečně hotová někdy v době, kdy se nebohý student pohybuje někde mezi španělskýma kopečkama.

                Naše hledání se sice ten den nesetkalo s úspěchem, prošli jsme ale za to snad všech sedm kostelů, které jsou ve Villafrance k vidění, náhodou u toho zjistili, že v jenom z nich je pohřbený sv. Vavřinec z Brindisi, došli na mši k jezuitům (standardní španělská dvacetiminutovka) a pokračovali v ochutnávání španělské kuchyně, když jsem si splnila další gastronomický sen – ochutnala chocolate con churros, těsto podobné koblihám, v podobě tlustých tyčinek osmažené a namáčející se do husté horké čokolády (a jo, je to tak dokonalé, jak to zní). Večer jsme pak slavili výjimečnou událost – překonání vzdálenosti celých 300 kilometrů. Tak hurá, sláva, aleluja a co nejrychleji do spacáků, protože už zase se nám povedlo přetáhnout večerku. A přece po míň, jak osmi hodinách spánku se nemají chodit náročnější trasy. Tož zatím dobrou noc a pokračování příště :)