El mundo de mi alma

Aneb Chinches, víno, zpěv

               Ten den nás čekala poměrně krátká trasa, pouhopouhých 16 kilometrů. Taky jsme ale museli zdolat druhou polovinu kopce, dostat se tak zhruba do nadmořské výšky Sněžky a pak sestoupat pro změnu kousek dolů. A protože jsme byli bábovky zvyklé na rovné cesty a placku, kam se podíváte, měli jsme z toho kopečku trochu respekt.

                Vyrazili jsme ještě za hluboké tmy. Noc (či brzké ráno) byla horká a dusná a, jak jsme si naivně mysleli, slibovala stejně horký a dusný úmorný den. Šimon se tak bál usmažení zaživa, že dokonce i nasadil robokopí tempo, aby ušel co nejvíc, dokud není padesát nad nulou.

                Jenže počasí na španělské placce a v horách, to jsou dvě úplně odlišné věci. Takže když jsme na ten památný kopec vylezli a našli jsme si fajn posezení ke snídani a modlení, vítr, který už pár chvil docela fučel, přifučel mraky. Ocelově šedé, téměř tmavě modré. Ta scéna se podobala Apokalypse. Štíty hor a vrcholky kopců se takřka dotýkaly těžkých mračen, sem tam se zlověstně zablesklo a ještě zlověstněji zahřmělo. Taktak jsme se stihli přemístit k nedalekému přístřešku (Bože, díky za frekventované Camino a spoustu peněz z grantů, za které se postavily tyhle fajn věci!). A pak to přišlo. Liják tak obrovský, že by se za něj nemusel stydět ani takový deštný prales v období dešťů. Aspoň byl čas na dojezení snídaně a likvidování posledních zahřívacích tekutin z Moravy (jedna Maďarka, která jako skoro jediná z těch asi čtyř lidí, co se tam tiskli s námi, ochutnala, prohlásila, že by v životě nečekala, že na Caminu ochutná pálenku :) ). Taky naplno propuklo naše zpěvné období… Co jiného taky dělat, když člověk sedí na vrcholku kopce a klepe kosu.

                Déšť moc nevypadal, že by se chystal skončit, nicméně po nějakém čase aspoň trochu zeslabil. Tak jsme vytáhli (poprvé) pláštěnky a vyrazili. A cestou vznikla naše hymna, kterou jsme (jak je pro nás typické) nikam nezapsali a dokonce ani nedomysleli. Ale jelikož byla vskutku dokonalá a legendární, a protože jsem slíbila, že se tu určitě objeví, tak je tu:

V řadě za sebou čtyři poutníci jdou,
ťápají si Španělskem cestou necestou.
Cestu neznají, hůlky nemají,
vyšli prostě do Santiaga a vesele si zpívají:

Áleluja, áleluja, aleluja, aleluja, alélůjá!

Levá pravá teď, přední zadní už.
Čtyři poutníci jdou, jdou, jako jeden muž.
Müsli chroupají, korýtko nemají.
Vyšli prostě do Santiaga a vesele si zpívají:

Áleluja, áleluja, aleluja, aleluja, alélůjá!

Když se spustí déšť, roztrhne se mrak,
k sobě přitulí se čumák na čumák.
Blesky blýskají, kapky pleskají,
a oni v dešti, nepohodě vesele si zpívají:

Áleluja, áleluja, aleluja, aleluja, alélůjá!

(Pozn.: Jelikož má člověk dvě mohutnosti, tělesnou a duchovní, a jelikož jako křesťané nežijeme ve vakuu, nýbrž ve světě, chtěli jsme, aby tuto skutečnost reflektovala i naše hymna. Proto se sloky zpívají podle nápěvu písně Tři čuníci od Jarka Nohavicy (uf, to jako vážně se to jeho jméno skloňuje takhle? :D), refrén pak podle Händelova Aleluja. Že si umím krásně okecat skutečnost, že jsme prostě jenom chtěli duchaplnější refrén, než je ukazování toho, jak dělá prasátko? :D Hymna měla být dokončena v Santiagu, jakožto další symbol dosažení našeho cíle, žel k této události už nikdy nedošlo…)

Naštěstí se po chvilce počasí relativně umoudřilo, takže nám zůstala jen zatažená obloha nad hlavou. A pod slunečnou oblohou (ach, to počasí v horách...) jsme dorazili do vesničky El Acebo. Ta stojí tam, kde stojí, jenom proto, aby ždímala peníze z poutníků. Dohromady se skládala z jedné hlavní ulice, maximálně dvou vedlejších, kostela a úřadu. A každý barák byl pochopitelně albergue nebo restaurace. Místní závodili ve zdejší discplíně „oškubej svého poutníka,“ podle čehož albergues i restaurace vypadaly.

                Po dobrých zkušenostech s církevním albergue v Carriónu jsme se pro jediný církevní rozhodli i tady. Svou roli hrál i fakt, že v celé té vesničce se sto padesáti albergues nebyl jediný s kuchyní. A že byl donativo, tedy ze dobrovolný příspěvek.

                Bez obtíží jsme ho objevili, takový sympatický domek poblíž kostela. Obtíže nastaly ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je zavřený (to po tom, co jsme se snažili doklepat, protože otevírací dobu se nikdo samozřejmě nenamáhal vyvěsit). Pán vevnitř se jenom obtěžoval vylézt na balkon a oznámit nám, ať si hodinu a půl počkáme. Tak jsme čekali. Abychom si čekání zkrátili, odešli jsme si nakoupit. A tato událost v sobě ukrývá další ponaučení – nikdy si nekupuj suroviny k vaření, dokud jsi neviděl kuchyň a neubezpečil se, že se v ní můžeš svobodně pohybovat.

                Po tom, co nás totiž nerudný pán ubytoval, oznámil nám dvě strašlivé zprávy. První z nich byla, že si naše milované batohy, bez kterých by nás život postrádal smyslu, nesmíme vzít k postelím. A druhá – ta nádherná kuchyň, kde je úplně všecko, se nesmí používat. Nebo spíš, nesmí se používat sporák. Ale kuchyň bez sporáku… není kuchyň.

                Užuž se zdálo, že tohle albergue vyhraje příčku toho nejhoršího albergue ever. Pak se zjevila Pilar. Milá paní, kolegyně nerudného pána, kterou jsme nedopatřením probudili. Byla nadšená z toho, že si se mnou může pokecat španělsky, já byla nadšená, že si se mnou chce někdo povídat. Tak se ze mě stala opět tlumočnice, protože kdykoli paní přišli poutníci, se kterými si nerozuměla, objevila jsem se záhadně poblíž. Možná i proto, že jedna z nich byla Barča (kterou jsme potkali v Leónu) a další naše stará známá Charlotte.

                Odpoledne se konečně začalo vyvíjet pozitivnějším směrem. Jenom jedna věc nám už chyběla ke štěstí. Nedělní mše. Kostel jsme sice měli asi tři kroky daleko, jenže byl zamčený. A v zamčeném kostele se blbě slouží mše. A ještě hůř se na takovou mši chodí. Zamčený kostel sice nebývá zamčený vždycky, jednou za čtrnáct dní se kvůli té mši otevře, ale co naplat, když naposledy se to stalo před týdnem? Jedna milá paní nám sice radila, že nejbližší kostel se mší pro poutníky je nějaký San Nicolas v Ponferradě, ale jelikož to bylo stejně daleko jako to, co jsme už ten den ušli, ten nápad jsme zavrhli. Tak jsme si uspořádali vlastní bohoslužbu slova v dokonale romantickém prostředí. Na plácku na konci vesnice u kříže a výhledu do široširé dáli, za doprovodu rádia vyhrávajícího u bazénu poblíž se nacházejícího luxusního hotelu. Doufám, že Bůh naši snahu patřičně ocenil.

                Večer (tedy po tom, co jsme si s Lenkou zašly slavnostně bez našich mužů na víno a Ondra zahájil se Charlotte šňůru rande na dětských hřištích) pak byla společná večeře doprovázená zpěvem písní nejpočetnějších národních skupin (vyhráli jsme my a Francouzi… a pak jsme ještě přesvědčili dvě Izraelky, ať taky něco zapějí, takovou izraelštinu člověk každý den neslyší :) ) a překvapení – vycházka k dokonalému západu slunce. Jenom škoda, že ten den tu dokonalost kazila ta spousta dešťových mraků…

(mimochodem, v té době jsme ještě za zaády měli modrou oblohu... ať žijou hory!)

                Po návratu si mě znova zavolala Pilar. Přišel totiž ještě jeden poutník. A já mu měla vysvětlit, že místo už sice není, ale že to nějak uděláme. Užuž jsem se sháněla po Ondrovi (jednou mi to tlumočení z cizího do cizího jazyka stačilo), když poutník pronesl: „Tak to už můžete zrovna mluvit česky.“ A tento poutník, to byl Pan Poutník. Jmenoval se Jan. Na cestě byl už někdy od jara. Vyšel si to z ČR a pak to bral přes Lurdy, teď mířil do Santiaga, pak do Fátimy a nakonec do Říma. Takže jestli tam nedošel, je na cestě ještě dnes :). Když jsme ho potkali my, měl v nohách cca 3000 kilometrů. A chodil denně od desíti do šedesáti. A my byli na sebe hrdí, že jsme za dva týdny ještě neumřeli. Ne, opravdu na nás není co obdivovat.

                A pak – čas jít spát. Jen my, naše spacáky, postýlky, které jsme si vyhlédli… a… ne, to byl oční klam, to určitě štěnice nebyla…