Aneb Poprvé a naposled slavíme... polovinu cesty!

                Slavící Astorga už definitivně doslavila, ulicemi se nesl jenom křik těch, kteří si slavení prodloužili do kuropění. Prostě ta pravá hladina zvuku, za které vyčerpaný člověk spí jak dřevo. Když tu se v našem pokoji začalo ozývat: „Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán. On se stal mým spasením, když kráčím s Ním, nemusím se bát...“ To Ondra splnil svůj slib ze včerejšího dne, že nás probudí písničkou. Klobouk dolů před jeho výkonem – zpívat cokoli pár minut po probuzení a ještě k tomu víceméně čistě je téměř nadlidský výkon... ale na druhou stranu, co čekat, od našeho robokopa, že? :)

                Ráno se opět zdálo, že bude pokračovat šňůra náročných dní, kdy si každou minutu myslíme, že jdeme z posledních sil, ale v každé nové minutě nacházíme rezervy ještě těch poslednějších, až nakonec dorazíme, kam máme. Avšak poprvé jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, že i když se náš Průvodce tváří jako nejchytřejší a nejneomylnější kniha světa, ani on není dokonalý. Sliboval náročnou trasu, první část výšlapu do opravdických kopců, s obrovským převýšením a celkovou délkou 22 km. Ale buď se zmýlil (což se může stát vlastně každé knize kromě Bible) nebo náš přerod v robokopy byl dokončen. Šlo se nám nádherně, na snídani jsme dokonce zastavili v baru u cesty, kde jsem ochutnala poprvé Colacao (takové naše Granko, jenom trochu víc sypké, prodává se to úplně normálně vedle kafe, čaje a čokolády) a cestou jsme si začali i zpívat! Teda, zatím jenom já a Lenka, umělecký kvartet, který zpívá nejen v kostelech, ale i na cestě, se z nás teprve měl stát.

                Když jsme dorazili okolo poledne do Rabanal del Camino, byli jsme ještě docela čerství. Ne natolik, abychom ušli dalších 16 km do dalšího kopce, abychom si nadešli plán, na druhou stranu jsme měli spoustu sil k projití roztomilé vesničky a objevení albergue, které by se nám nejvíc pozdávalo jako místo k přenocování. Měli jsme namířeno do městského, nejlevnějšího, hned naproti němu (nebo spíš vedle, ale to máte stejně jedno) stál ale malý milý domeček, na kterém se skvěl nápis informující o tom, že tam ubozí poutníci mohou také hlavu složit. A jeho cena byla srovnatelná s o něco větším sousedem. Nakonec v nás zvítězila vidina něčeho jako soukromí (jeden by nevěřil, jak si začnu vážit postele, kterou mám sama pro sebe a sociálek, na kterých se nemusí střídat sto a víc lidí) a my se v domečku seznámili s jeho majitelkou Carmen. Ta nás navedla do malého obchůdku, jenž vlastnil její manžel, že prý když řekneme, že jsme odsud, dostaneme na nákup desetiprocentní slevu. Nádherná ukázka důvěry. Ten pán dává slevu opravdu každému, kdo řekne, že je z dotyčného albergue, nechce žádné potvrzení ani nic jiného. Protože lidi, a hlavně poutníci, nelžou, no ne?

                Tak jsem nakoupila na oslavu. Ten den byla opravdu jedinečná, dostali jsme se totiž přesně do poloviny naší trasy. A jak jinak slavit, než jídlem, které si normálně nevaříme. Třeba těstoviny se sýrovou omáčkou a kari. S těstovinama a sýrem nebyl problém. Horší bylo kari. Pán v obchodě netušil, o čem mluvím, i když jsem mu vysvětlila, že je to koření, je to žluté a ostré. Tak jsem si našla paní (je přece kuchařka a o pár metrů dál má vlastní kuchyni se vším všudy) a sdělila svůj požadavek. Taky netušila, která bije, ale snažila se mojí mizerné španělštině aspoň trochu porozumět. A pak radostně vykřikla: „Kurri! Ty myslíš kurri! Jo, to mám, hned ho donesu, použijte, kolik chcete.“ A tak jsem zjistila, že až tohle koření budu příště shánět, neměla bych předpokládat, že se slovo curry čte ve všech jazycích stejně. :)

(zaprvé - netuším, jak ten obrázek otočit; zadruhé - kari je ta obrovská pixla částečně schovaná za vínem :D)

                Já vařila, Lenka s Ondrou prali, Šimon to všechno dokumentoval. Dokonalá dělba práce.
Ale ne všechno bylo růžové. Zjistili jsme, že opravdu každý den si musí aspoň někdo z nás odbýt přiměřenou dávku bolesti. Potkalo to mě. To jsem tak v pohodě lezla do sprchy a ani v nejmenším nepředpokládala, že by ty mokré hladké dlaždičky mohly klouzat. A – křach! Spadla jsem jak zralá hruška a narazila si loket a kříž. Ani na ledě se člověk tak nádherně nesklouzne jak já ve sprchovém koutu. Tak jsem celý zbytek dne chodila s opatrností čilé stařenky s řídkými kostmi. A aby toho nebylo málo, i robokop zjistil, co to vlastně znamená, že něco někoho bolí. Začalo se ozývat jeho koleno, asi chtělo připomenout, že existuje a že by taky chtělo vyzkoušet tu skvělou mastičku, které si ty ostatní klouby a svaly okolo něj mohly dopřávat.

                Po slavnostním obědě jsme všichni postupně odpadli... přece jenom ta naše čerstvost nebyla tak dokonalá. Nebo si naše těla zvykla na nový režim – trochu spát v noci, pak dopoledne jít, najíst se, zdřímnout si, ponocovat a pak zas trochu spát.

                Večer jsme šli na modlitbu breviáře za místními benediktiny, kteří v Rabanalu už téměř tisíc let pečují fyzicky i duchovně o procházející poutníky. Malá rotunda, vevnitř skoro nezdobená. Přestože jsme byli pořád ve Španělsku, vevnitř kostela byl jen obyčejný kříž a socha Panny Marie v presbytáři a v boční kapli ještě jedna socha se spoustou svíček okolo... a to bylo všechno. Možná i proto se nám všem zapsal do paměti jako jeden z nejhezčích kostelů, který jsme potkali. A taky bratři vedli modlitbu svědomitě, všechno bylo zpívané, pěkně v řádu, nikde žádný chaos, Ondra si přečetl čtení v angličtině... krása. A pak ještě ta romantika, když všichni ostatní zmizeli, zatímco jsem seděla zakecaná s Pánem. Není romantičtější místo k modlitbě, než asi tisíc let starý kostel s jedním obyčejným křížem :)

                Po duchovním občerstvení jsme se ještě občerstvili tělesně a skamarádili se s místní kočkou, která se snažila zjistit, co dobrého to máme na stole. Ukázala se být až příliš materiálně zaměřená, protože když zjistila, že od nás nedostane nic kromě nezištného hlazení a mazlení, se vztyčenou hlavou si to odkráčela. A tak skončil další den, my měli za sebou neuvěřitelnou polovinu cesty a před sebou ještě neuvětřitelnější polovinu druhou.