Aneb Průměrný den (pod... či snad nad?)průměrných poutníků

                Možná vám to zní jako nesmysl. Průměrný den na pouti? Pod slovem „průměrný“ použitém v tomto slova smyslu se většině lidí vybaví „všední,“ „nudný,“ „normální,“ či něco takového. Ale na pouti se přece nedá zažít nic takového, hlavně, když jdete 500 km pěšky, odkázaní a svůj batoh a Boží pomoc kdesi v dalekém Španělsku, nebo ne? Navíc, sama jsem kdysi psala cosi o tom, že je všechno dar, tudíž něco vzácného a neokoukaného.

                Ano, tohle všechno je pravda. Ten den nebyl ničím nudný, nezajímavý nebo k uzívání všední. K uzívání tedy byl, ale jenom proto, že jsme ráno opět vstávali pěkně za tmy (den ode dne se rozednívalo později a později), snídali ještě v albergue (desayuno donativo, tedy snídaně za dobrovolný příspěvek, to chceš :) ) a díky tomu jsme opět místo v šest vyráželi v sedm. A tady to už začíná. Jsme na cestě už víc, jak týden, takže to, co jsme dřív řešili jak uprchlickou krizi, prostě přecházíme a jednoduše vycházíme. Čekalo nás příjemných 22 km, na konci kterých stála vesnička Villar de Mazarife.

                Zmiňovala jsem se o tom, že příchod do Leónu byl nekonečný. A překvapivě... stejně nekonečný byl i odchod! Ano, takové odhalení jste jistě nečekali! My taky ne, tak jsme byli lehce rozladěni, když jsme po asi dvou hodinách chůze byli stále v Leónu. Mělo to ale jednu obrovskou výhodu. Kostel.

                Nebyli bychom to my, abychom si ho nešli vyzkoušet. Navíc byl čas na ranní chvály, a jaké jiné místo se k této modlitbě hodí víc?

                I stalo se, že se k nám doneslo, že v zadní* kapli onoho kostela, jež patřil dominikánům, bude sloužena mše. Po dlouhém a těžkém rozhodování (pozn. KAŽDÉ naše rozhodování bylo dlouhé a těžké) jsme se jí taky účastnili, ovšem za cenu mnou tolik očekávané pauzy, jelikož nožičky stále bolely a navíc jsem měla hlad, který to kousnutí do müsli tyčinky těsně před odchodem nebylo možné zahnat (to je tak, když se vyráží o hodinu později a pak jsou neustále slyšet poznámky, že nemáme čas a musíme pohnout, protože jsme měli být někde úplně jinde). Ale vůbec si nestěžuju, protože to celé byl vlastně můj nápad a protože jsem na tu mši chtěla. Holt, upřednostňování duchovní krmě před tělesnou v praxi… člověk by nevěřil, jak doslova se to dá brát :)

                Nožičky bolely nejen mě, tvořili jsme slušný tým chromých… přerod v robokopy je prostě dlouhý a bolestivý... jako ostatně každý porod či přerod. Bez bolesti to nejde.

                Naštěstí nás cestou ovlažoval svěží vichr, takže jsme neumdlévali horkem... jen snahou udržet se na cestě :) Ne, tak hrozné to nebylo, myslím, že Šimon si to dokonce užíval :) Jenom robokop měl cestou poruchu... sám od sebe si jenom tak lehnul a tvářil se, že je unavený!

                Do Villar de Mazarife jsme došli bez neobvyklých potíží a jali jsme se hledat albergue. Jelikož je Villar opravdu díra, jelikož nás fakt všechno bolelo a jelikož jsme ten den poprvé zavedli zásadu „vlezu do prvního albergue, co vidím a neřeším, že na druhé straně vesnice mají o euro levnější,“ vlezli jsme do prvního albergue, které jsme potkali. Shodou okolností mělo název Albergue de Jesús. I když s největší pravděpodobností šlo jen o jméno jeho majitele (Jesús je ve Španělsku hodně populární jméno), brali jsme to jako pozvánku od Pána, ve které je řečeno: „Tohle jsem pro vás dneska připravil.“ Vešli jsme vysokou neprůhlednou bránou na zahradu rozkládající se před domem a v ní uviděli... bazén! Doopravdický, velký bazén plný vody! Jo, Bože, fakt vtipné. My si stěžujem, že jsme ještě nepotkali albergue s bazénem a Ty nás do jednoho pošleš zrovna, když je kosa jak z nosa a fučí, že by to odneslo krávu.

                Nicméně señor Jesús byl milý pán, jeho albergue bylo taktéž milé (hlavně pomalovanými stěnami, na kterých si poutníci nechávali vzkazy, jako například: „Cílem je samotná cesta,“ nebo „Byl jsem tu, Fantomas.“) a nejmilejší ze všeho bylo, že jsme dostali vlastní pokojíček! Krásný modrý pokoj pro čtyři s vratce působícím balkonem. Prostě nádhera.

                A jak to bylo dál? Tak nějak... průměrně. Prošli jsme se okolo těch pár baráků, objevili jedno dokonalé muzeum starých telefonů, kterému k dokonalosti chybělo jenom to, aby bylo otevřené, mrkli jsme se do kostela, kde jsme se každý na chvilku zapovídali s Bohem (nutno podotknout, že v mém případě to bylo hlavně stěžování si na kde co a omýlání písničky „Nezvládnu to“), nakoupili na večerní slavení a slavili jsme přežití dalšího dne... a pak si už nic moc nepamatuju, hlavně proto, že zápisy tohoto dne mám jenom ve formě téměř nic neříkajících odrážek, až tak jsem byla mrtvá a neschopná... a to stále ještě nebyl vrchol toho, co jsme měli přežít, další den nás čekal MOST. Ano, správně, MOST. To slovo už nikdy nebude mít ten význam, který míval před Caminem... ale dost spoileru, pokračování příště :)

 

*zadní částí kostela je myšleno slovní spojení "vzadu za oltářem," protože chórová kaple, ve které mše byla sloužena, se nacházela za presbytářem... tudíž jsme museli jít ode dveří úplně dozadu... tedy vlastně dopředu k oltáři... takže by se správně mělo říct "v té nejpřednější části kostela."
Děkuju Šimonovi za opravu, doufám, že je teď už dokonale spokojený ;)