Aneb Prvopočátky krize

 

                Ano, čekal nás odpočinkový den. Trasa z Lédigosu do Sahagúnu měla jenom 16 kilometrů, pro nás zkušené přece pohoda pohodička… kdyby ale nezačaly přicházet krizové dny. Zatímco doteď nás (samozřejmě kromě robokopa Ondry) sem tam něco bolelo a my si na to stěžovali jak na smrtelnou nemoc jenom proto, že jsme prostě nebyli zvyklí na to, že by nás i něco mohlo bolet a že by nám to nemělo zabránit v normálním fungování, teď to opravdu začalo.

                První byla Lenka, pro kterou těch šestnáct kilometrů bylo jako šedesát a která ten den, dle vlastních slov: „…málem umřela.“

                Zatímco Lenka občas potichu a občas nahlas umírala, my jsme prošli geografickým středem francouzské cesty (tedy pro nás asi třetinou cesty), potkali smějící se slunečnice a učinili zásadní poznatek, že od Santiaga nás nedělí 76, nýbrž 376 kilometrů… což nás samozřejmě velice potěšilo.

 

                Nicméně do Sahagúnu jsme živí a relativně zdraví došli všichni. A začali hledat ubytování.
Myslím, že jsem ještě nemluvila o kouzelné knížce a kouzelných papírech, které jsme s sebou měli a které nám radili, kudy se vydat, kam dojít a kde najít postel. Opravdu neocenitelní pomocníci, hlavně náš Průvodce (který ale časem naši důvěru zklamal… o tom si zase budeme povídat někdy příště), díky kterým jsme se mohli předem rozhodnout, kam se vydáme hledat přístřeší a nechodit zbůhdarma po městě… i když…

                V papírech jsme si našli dokonalé albergue. Dokonce mělo v názvu „Santa Maria Magdalena,“ a to je přece znamení, ne?
Hledali jsme a hledali, prošli předměstím, prošli centrem, přišli do záměstí… abychom zjistili, že milé albergue jsme minuli. Tak jsme se vrátili. A zjistili, že cena nějak neodpovídá avizované relativně nízké částce. Co teď? Normální lidi by napadlo, že těch pár euro navíc obětujeme a zakotvíme, už jenom proto, že nám jeden člen skupiny umírá. Ne tak my s naší rozhodovací schopností na levelu deset tisíc. My jsme se prostě museli dohadovat a nerozhodně přešlapovat a vydat se na úplně opačnou stranu města, abychom si omrkli městskou ubytovnu zřízenou v bývalém kostele. Lenka nejenom umírala, ale chtěla zabít i nás. Naštěstí je to děvčica s vysokou schopností regenerace, takže po svém zmrtvýchvstání se tvářila stejně čile, jako kdyby se válela na dovolené.

                Při vycházce městem jsme se s mou drahou kolegyní rozhodly, že trochu vzděláme naše drahé muže a odtajníme jim, co se skrývá pod ženou vyřčenou frází: „Jdeme na kafe.“
Tak jsme šli. Já a Lenka jako profesionálky, Šimon s Ondrou s výrazem: „No tak jednou jim tu radost uděláme… ale pak už nikdy víc!“ Stateční to chlapci, vskutku.

                Úderem sedmé hodiny večerní jsme se opět zúčastnili mše v rekordně dlouhém čase – celých čtyřicet minut. Delší už byla snad jedna nedělní mše ve Finisteřře a samozřejmě slavnostní mše v Santiagu.

                Večer jsme chtěli jít spát opravdu brzo. Čekala nás totiž naše první třicítka a my ji nechtěli podcenit pozdním vyjitím. Jenže člověk míní, náhodná setkání mění, zvlášť když se jedná o krajanku. Seznámili jsme se totiž s Janou, borkou, která vycházela snad někde od Toulouse (což je ještě docela daleko od San Jean, oficiálního startu Camina de francés) a denně chodila minimálně čtyřicet kilometrů. My prostě měli na podobné borce a borky štěstí :).

                Jana patřila mezi poutníky-sportovce. Její motivace neměla moc se sv. Jakubem co dělat, spíš si chtěla dokázat, že to zvládne a udělat si pořádek sama v sobě… jako ostatně veliká spousta poutníků. A protože putovala sama, neměla moc příležitostí si popovídat česky. Tak povídala a povídala a my nadšeně poslouchali… až se den nachýlil a my zalézali do spacáků v jedenáct hodin večer, před sebou přesně šest hodin spánku a 31 kilometrů. Ne, opravdu nejsme normální.