Aneb Už máme stovku!

                Když Španělé slaví, slaví opravdu nonstop. Takže pařba, která začala dlouho před naším příchodem do Carriónu, pokračovala bez přestávky opravdu CELOU noc. Všichni poutníci, kteří si s sebou přivezli špunty do uší, je této noci s radostí využili. A všichni poutníci, kterým k podobnému kroku chyběla prozřetelnost a neoplývají schopností usnout kdykoli a kdekoli holt bděli.

                Intenzita oslav nepolevila ani okolo šesté hodiny ranní, kdy jsme vyráželi na dvacetičtyřkilometrový pochod do Lédigosu. Cestou z města jsme se stali vítanou atrakcí pro všechny alkoholem posilněné slavící, kteří nám buď nadšeně přáli „Buen camino,“ (tak nadšeně jsme to zvolání užívající se místo pozdravu neslyšeli snad za celou pouť), nebo se prostě jenom smáli a klepali na čelo.

                Tak byla zahájena další etapa naší pouti, kdy jsme sice s bolavými končetinami a hřbety, ale s veselou myslí, opouštěli jedno nádherné místo, abychom se vydali objevovat další. Nevím, jestli to bylo až moc severně položenou trasou nebo špatnou roční dobou (přece jenom, 23. srpna už o sobě občas podzim dává vědět), ale poprvé (a ne naposledy) jsme celé dopoledne byli vděční za těch pár teplých kousků oblečení, které jsme si, pro tu nepravděpodobnou možnost, že by v horkém Španělsku klesla teplota, sbalili. Většinu dopoledne jsme strávili v bundách, jež se nadouvaly jako lodní plachty v ostrém a mrazivém větru.

 

                Taky se poprvé naplno projevila pravá přirozenost Ondry, a to sice přirozenost robokopí. Jenom robokop (jak se to slovo píše správně nám bylo, je a bude úplně jedno) by totiž po čtyřech dnech pochodu zůstal bez bolesti, šlapal se stejnou lehkostí jako první den a navíc se nechal hecovat ke kravinám a hrám typu „Projeď se na vlastním balíku slámy.“ Málem jsme ten den získali do naší skupiny aspoň jednu poutnickou hůl, když ale Ondra po půl hodině přišel na to, že se mu chodí líp bez ní, zůstali jsme zase bez této úžasné poutničí opory. Což je zásadní chyba, protože taková hůl, kromě toho, že je dokonalou pomůckou při chůzi a ti co ji měli (nebo měli dokonce dvě) si ji nemohli vynachválit, je taky jedním ze symbolů poutníka a prodávala se po celé trase v nejrůznějších variantách… nejvíc byla kupována v samotném Santiagu… asi aby se i turisté mohli doma pochlubit, že těmi poutníky se nakonec stali.

                Při masírování našich ubohých bolavých nožiček kousek před cílem dne jsme opět narazili na naši milou a drahou Miriam – to se tak občas stává, že se s někým rozloučíte třikrát na věky věků a smíříte se s představou, že se ty věky věků nepotkáme… a druhý den se potkáte znova.

                Do Lédigosu jsme dorazili 12:55 přesně. Tento údaj je důležitý, protože je dalším důkazem, jak se o nás Pán svědomitě staral – přestože mše v Carrionu byla s nedělní platností (díky čemuž jsme ráno vyráželi s klidným svědomím a vědomím, že když na žádný kostel se mší nenarazíme, svět se nezhroutí), říkali jsme si, že by bylo strašně fajn tu mši stihnout… snažíme se o to ve všední dny, takže kdybychom to odflákli v neděli, museli bychom se stydět. Užuž jsme si říkali, že dneska to asi nevyjde (on totiž Lédigos je největší díra světa, kde je tak asi deset baráků, jedno albergue, jedna hospoda, jeden obchod a jeden kostel) a že v tom kostele na kopci mše už asi byla, když v tom se nás ujala majitelka místního albergue a po tom, co zjistila, že tam opravdu chceme zůstat, prozradila nám, že kdybychom chtěli na mši, máme asi tak pět minut do jejího začátku. Tak jsme si k ní hodili své pokojíčky a ještě zpocení a obalení prachem cest se dobelhali do milého malého lehce po španělsku přezdobeného kostelíčka, kde jsme sklidili pohoršené pohledy místních. Nechápu, co jim vadilo na pěti zpocených smradlavých poutnících, kteří došli přesně ve vteřině začátku mše.

                Opět jsme se přesvědčili o tom, že „jiný kraj, jiný mrav“ a že ani katolické Španělsko není úplně bez vady… kněze, který v plném kostele během mše byl sám sobě nejenom ministrantem, ale i scholou (a to i během přijímání), jsme ještě opravdu neviděli.

                Potom, co jsme liturgii úspěšně přežili (přichází čas na další poučení, které zní – ne, opravdu nezáleží na osobě kněze, Pán Ježíš přichází se stejnou slávou jak v katedrále, kde jsou všechny obřady dle rubrik, tak v tom nejmenším kostelíčku, kde se pan farář někdy hodně svérázným způsobem a v bojových podmínkách snaží o co nejslavnostnější průběh mše a ne vždycky se mu to podaří), jsme se opět definitivně rozloučili s Miriam… už opravdu naposled, protože pokračovala do města o deset kilometrů dál a definitivně nás tak předběhla. Ubytovali jsme se a s povděkem přijali, že pokoj, kde normálně spí tak 20 – 30 lidí, je celý opravdu pro nás. Během odpoledne se k nám přidal ještě jeden Angličan, do jiných pokojů se pak nastěhoval španělský manželský pár a pro změnu ještě jeden Brit. A my se zas mohli cítit lehce méněcenně, protože oba englishmani překonávali denně pro nás astronomické vzdálenosti. Jeden na kole minimálně 100 km denně, druhý pěšky 40 – 50.

                Náladu nám ale všechny ty demotivující rozhovory nezkazily a my mohli opět slavit, dnes překonání první stovky kilometrů. (Ano, opravdu se večer přiblížil tak rychle… jediné, co děcka stihly, zatímco já jsem si dávala dvacet, bylo ochočení jednoho koně, viz foto) Jenže jak? Nějak jsme nedomysleli, že je neděle a že my jsme, obrazně řečeno, v zadním otvoru světa, tudíž si nic moc slavnostního nenachystáme… a moc opravdu pořádných zásob jsme s sebou v duchu zásad „Odlehčeme svým batohům, co to jde“ a „Nestarejte se o to, co budete jíst a nestrachujte se, každý den má své vlastní trápení“ neměli. Naštěstí ta jediná hospoda, co ve vesnici byla, se nacházela přímo v našem albergue a provozovala ho tatáž milá paní s extra rychlou španělštinou. Jenže – my, a utrácet za jídlo v hospodě? My, všichni rození kuchaři a kuchařky? Takže když nám milá paní nabídla možnost i nakoupit vlastní jídlo a něco si splichtit, nabídkou jsme nepohrdli. Tak jsme si mohli vybrat v obchůdku velikostí i vzezřením podobnému skladu nějakého maloobchodu, který kvůli nám jeho majitel musel otevřít… moc se ale nepředřel, protože obchod byl v tomtéž baráku, co hospoda a albergue, stačilo přejít tři metry ze vchodu do vchodu.

                Tak jsme těstovinami s tuňákem, vínem místní značky a „stovkovými sušenkami,“ které Ondra schovával speciálně k příležitosti ujití každých sta kilometrů, oslavili, že jsme přežili, jako správní králové a královny se královsky pobavili a odebrali se na kutě, tentokrát už opravdu s vyhlídkou na odpočinkový den… nebo ne…?