Aneb Hláška: „Poslední velké město před Santiagem“ poprvé

                Ten den jsme toužebně očekávali všichni. Den, kdy pokoříme první pomyslnou metu naší trasy a dojdeme do Leónu, hlavního města provincie Castília y León. A dle mapy i všech ostatních plánů a plánků se mělo jednat o opravdu poslední velkoměsto před Santiagem.

                Vyrazili jsme určitě někdy brzo ráno, protože nás čekalo 26 kilometrů. Cesta ubíhala v už otřepaném monotónním rytmu v monotónní krajině. Sice cesty nevedly pořád jenom rovně a občas i trochu stoupaly nebo se svažovaly, ale okolní krajina stále nesla téměř polopouštní rysy narušené občasnou vesnicí s nějakým hrozně starým a hrozně vzácným kostelem. A když už je to sto padesátý pátý kostel podobného typu, přestane to udivovat i mě, zapálenou historičku. Člověk se postupně místo architektury učil oceňovat přítomnost Toho, kvůli kterému ta stavba stojí… A taky jsem měla trochu jiné starosti, než zírat s otevřenou pusou na kdejaký kostelíček.

                My si totiž ty krize předávali štafetově. Zatímco předchozího dne nejvíc trpěla Lenka, tento den jsem to byla já. Už pár dní jsem měla problémy s achillovkami. Bolely, a já netušila, čím to tak jenom může být. Nohy vypadaly absolutně v pořádku, jen v místech největší bolesti jsem měla maličké oděrky. Přesto jsem pajdala čím dál víc, při každém kroku vzpomínajíc na to, že kdysi možná byly dny, kdy byla chůze bezbolestná (a zas je tu okénko duchaplných poučení – v současném utrpení nám minulé radosti připadají jako nereálný sen a naopak… vtip je v tom, že obojí je opravdu skutečné… jaký dopad to má na naše prožívání, ať si každý domyslí sám :) ) a začínajíc si vážit toho, že většinu roku mám nohy zdravé a nebolavé.

                Celé to dospělo až do stadia, kdy mi Šimon dělal hůl, takže kromě vlastního batohu jsem mu ještě visela na ruce já. Dokonce jsem si i trochu pobrečela… což překvapilo i mě samotnou. Představte si, že si normálně sednete při pauze, sice totálně mrtví a bolaví, ale jinak naprosto v pořádku, a najednou vám začnou z očí téct slzy a vy vydáváte takové divné štěkavé zvuky, kterým se v civilizovaných společnostech říká vzlyk. A vy na to tak hledíte a netušíte, jestli jste k pláči nebo k smíchu, tak se pokoušíte o obojí zároveň. Zajímavá zkušenost :D.

                Do Leónu jsme dorazili poměrně svižně, čekalo nás ale ještě dlooouhé trmácení se průmyslovou zónou a předměstími… to je nevýhoda velkých měst. Je tam sice k sehnání úplně všechno, ale než to člověk projde, uběhne bezmála půlden…

                Po regeneraci, kdy ostatní jedli a já dopřávala svému tělu zasloužený pocit, že se pár hodin opravdu nemusí ani hnout, jsme se vydali na prohlídku Leónu. Cestou jsme Šimonovi koupili skvělé drahé tlusté ponožky a já si koupila (čas na fanfáry – tra-dá!) nový klobouk! Sice ne tak dokonalý, jak ten předchozí, ale na Caminu každý klobouk dobrý.

                León je město plné pamětihodností. Bodejť by ne, když stojí už víc, jak 1200 let. Mezi nejvýznamnější památky patří katedrála Panny Marie a kostel sv. Izidora, první luxusní gotika inspirovaná katedrálou v Chartres (odtud alternativní název „druhé Chartres“), druhý obrovský románský kostel s naprosto jedinečnou výzdobou. Samozřejmě jsme si nechtěli nechat ujít ani jedno. A tak se ukázalo, jak vzorově se Hospodin stará o své poutníky a jak jsou mu putna všechny plány, které nejsou tak dokonalé, jak ten Jeho.

                Chtěli jsme si projít centrum, jít na mši do kláštera, kde jsme bydleli, a pak něco sníst. Tak s vidinou ještě hodně dlouhé procházky jsme si s Lenkou kousek před katedrálou koupily zmrzlinu. Poprvé za celou naši pouť, ale dneska přece slavíme :). Došli jsme ke katedrále a zjistili, že se nám asi nechce dávat vstupné za to, abychom prolezli obří loď proměněnou na muzeum a ani u toho nenarazili na věčné světlo, které je úplně mimo dosah obyčejných turistů. Ne jenom kvůli zachování klidu a důstojnosti toho místa, ale i kvůli tomu, že by třeba nějaké Čechy napadlo, že se půjdou do katedrály „jenom“ pomodlit, ale zatím si ji celou detailně prohlédnou! To ne, modlitba a okukování kultury bude pěkně zvlášť. A za to druhé se bude platit.

                Tak jsme šli hledat eucharistickou kapli. A zjistili jsme, že v ní bude tak za tři minuty mše! A mši v leónské katedrále v nádherné gotické kapli jsme prostě chtěli zažít, zmrzlina nezmrzlina. Ještě před vchodem jsme s Lenkou pacifikovaly poslední její zbytky… což samozřejmě znamenalo, že s rychlostí španělských bohoslužeb bylo absolutně pasé jít k přijímání. Což se těžce nese, zvlášť když jsme neměli možnost být na mši den předtím a když… když se člověk prostě stane na Chlebu života tak trochu závislý a celý den netrpělivě vyhlíží večer a okamžik, kdy se bude moct setkat s Pánem tím nejkrásnějším způsobem. Ale co už, přece můžu přijímat i duchovně… aspoň si budu Eucharistie víc vážit, říkala jsem si.

                Po tom, co jsme vyzkoušeli akustiku gotického prostoru, vydali jsme se hledat druhý nejvýznamnější leónský kostel, sv. Izidora. Našli jsme, vevnitř bylo nějak rušno. Okolo půl osmé žádný div, tou dobou většinou bývají všude možně večerní mše. Stejně tak i tady. Vlezli jsme dovnitř, chvilku monolog kněze a pak odpověď lidu: „Cordero de Dios, que quitas el peccado del mundo, ten piedad con nosotros…“ V překladu: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“

                Prostě nádhera. Přijímání se stalo opravdu přijímáním – tak nečekaný dar jsme nečekali :). Byl nám dán dar správného místa a okamžiku – přijít o chvilku později, přišli bychom pozdě. Je opravdu neskutečné, co všechno je schopný Bůh dát dohromady, aby nám splnil, co nám na očích vidí, pokud to ovšem neodvádí od něho. Tak jsem se zas učila vděčnosti v praxi.

                Tím ale ten večer plný divů neskončil. Po mši jsme dostávali poutnické požehnání.
O tom jsem asi ještě nic moc nenapsala.
                To je tak: Poutník může na konci mše kromě obyčejného požehnání dostat ještě požehnání poutnické. Na Caminu jej uděloval skoro každý kněz, který kde sloužil mši a všiml si mezi lidem podivných individuí v přehnaně sportovním nebo ošuntělém oblečení. Většina jej prostě suše odříkala během deseti vteřin, pár si ale dalo opravdu záležet, vymezilo mu vlastní obřad po mši a ještě rozdávalo upomínkové obrázky nebo modlitby.

                Padre od sv. Izidora patřil mezi ty, kteří poutníky vítali s radostí a snažili se, aby si kromě požehnání odnesli i navíc pocit přijetí a povzbuzení. Pozval nás po mši všechny dopředu, spolu s nějakou paní nás obcházel a ptal se, jakými mluvíme jazyky. Myslela jsem, že jenom kvůli tomu, aby věděl, v jakém jazyce nám má dát modlitbu, kterou měl pro nás připravenou. A protože jsem naivka pravdomluvná a protože jsem chtěla na porovnání anglický a španělský text, práskla jsem na sebe, že mluvím španělsky a anglicky. Chyba. Padre, takový milý stařeček připomínající mi tak trochu otce biskupa Hrdličku se rozzářil a zeptal se: „A nechtěla bys jít překládat do angličtiny do mikrofonu?“ Vyděšeně jsem vytřeštila oči. „Ne! Ne, tak dobře španělsky nemluvím!“ „Nevadí, nevadí, budu mluvit pomalu. Pojď tady dopředu, budeš překládat.“ „Ale moje španělština – “ „Neboj, budu mluvit pomalu, velice pomalu, klidně, klidně, tranquilo, tranquilo.“

                A tak jsem stála před grupou asi dvaceti poutníků všech možných národností (naštěstí tam myslím nebyl žádný rodilý Angličan) a tvářila se, že dokonale rozumím tomu, co padre říkal a že to ještě dokonaleji umím říct anglicky. Ale řekněte – odmítli byste pomoct takovému milému starému pánovi? :)

                Po tomto zážitku jsme se vydali hledat obchod, protože jsme přece byli v posledním velkém městě a Lenka potřebovala nakoupit speciální bezlepkové zásoby. Tahle vsuvka je tu hlavně kvůli všem, kteří by do Santiaga rádi, ale bojí se, že jim jejich dieta bude překážkou. Nebude, hlavně, když objevíte Alimercu a její, Lenčinými slovy, „bezlepkový ráj.“

                Tak jsme měli o důvod k slavení navíc. A slavili jsme ve velkém stylu – poutnickým menu v jídelně našeho albergue (oni tam měli jídelnu!) s jedním sympatickým Slovákem, který ten den teprve přijel a chtěl vyrážet nazítří ráno. Když totiž člověk nemá úplně čas nebo schopnosti projít celou francouzskou cestu, napojuje se nejčastěji v Burgosu, jako my, nebo Leónu. A pak samozřejmě ve vzdálenosti 100 km před Santiagem.

                A abych nezapomněla – získali jsme další kamarádku, Češku Barču, která se taky rozhodla začít v Leónu. Není nad ten pocit, kdy člověk ve chvíli, kdy radí nezkušenému začátečníkovi, přijde na to, že aniž si toho všimnul, stal se z něho už opravdu profesionál.

                Oba si malovali, jak budou chodit 40 kilometrů denně… nevěřili nám, že to opravdu není tak jednoduché… ale přišli na to docela brzo, protože minimálně Barča se nějak nechtě chytila našeho tempa a tak jsme se potkávali celý zbytek cesty. Ale o tom a mnohém dalším zase příště.