...to tak člověk jednou čeká na vlak a začnou ho napadat prapodivné věci...

 

„Rychlík číslo 851, Portáš, společnosti České dráhy, ze směru Praha, hlavní nádraží, který dále pokračuje ve směru Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí a Vsetín, pravidelný příjezd v devatenáct hodin, padesát jednu minutu, přijede ke druhému nástupišti na třetí kolej.“

                Kupodivu žádné zpoždění! Zázrak! Pomyslela si Mája bezděčně, když vyjížděla po eskalátoru na perón a snažila se nějak inteligentně seskládat milion a půl papírků, které vyfasovala na nádraží u pokladny.
                Hlavně měj ty peníze tak na očách! Okamžitě to schovej! Vynadala si. Je to totiž pár dní, co se s ní pravděpodobně na věky věků rozloučila její nádherná světle modrá peněženka a odnesla si s sebou všecky životně důležité kartičky. Takže se učila, jak těžké je bez této nejlepší přítelkyně žít a kam všude se dají dávat peníze, jízdenky a provizorní doklady.

                To ale do toho nádherného večera nepatří.

                Našla si místo na nástupišti a začala věnovat pozornost svému okolí. Všichni ti lidé okolo ní… jeden dav s desítkami příběhů…

                Ten kluk s červenou vestičkou a pletenou čepicí ji zaujal. V ruce drží douhou tyč na obou koncích obalenou pěnou (kdyby tak věděla, jak se to doopravdy jmenuje!), hraje si s ní, občas připomíná mažoretku. Pak tyč roztáčí víc a víc a jako neživého hada ji nechává ovíjet se okolo vlastního těla. Jen tak, k ukrácení volné chvíle, poblíž sebe neměl nic na vybírání peněz – kam jede? Na jaké vystoupení trénuje? Tenhle mladík Máju zaujal. Proč nepoutá víc pozornosti? Taková nádherná ukázka toho, co všechno se dá dělat s lidským tělem! Ta elegance, nenucenost, naprostá samozřejmost, se kterou nechával tyč rotovat na ramenou, na hlavě… Skoro ho viděla, jak se předvádí někde mezi svými, právem hrdý na své schopnosti.

                Přijíždí vlak. Dokonce celých pět minut před odjezdem. Mája se staví k nejbližším dveřím a všímá si sympatického tmavookého kluka s černými vlasy v načechrané patce, jak míří s cestovkou přes rameno ke stejnému vagonu. „Jede ten vlak na Vsetín, prosím vás?“ oslovil kolemjdoucí průvodčí. Odpověď: „Ano, jede,“ byla řečena za chůze, průvodčí mířila ke dveřím nákladového vagonu. Vystupuje mladá maminka s pár měsíčním dítětem zabaleným v béžovém šátku choulící se na matčiných prsou. „Kde si můžu vzít kočár?“ „Pojďte za mnou, tady,“ mává zřízenkyně. Obyčejná slova, která však dokazují neobyčejnou skutečnost – že existuje něco jako lidská slušnost a že na něčem tak křehkém stojí lidská společnost. Co bychom dělali, kdyby si všichni žili sami za sebe, kdyby nebyli žádní průvodčí, kteří by nás ubezpečili o tom, že nastupujeme do správného vlaku nebo nepomohli s velkým a neskladným zavazadlem? Jak moc, jak nehorázně moc všední je pro nás skutečnost, že jsou lidé k sobě automaticky slušní!

                Mája nastupuje do vlaku. Z okna prázdného kupé má výhled na zamilovaný pár. Objímají se tak pevně, jakoby si nebyli jisti, jestli se jim ten druhý nerozplyne před očima, pokud se pustí. On stojí otočený zády, na sobě sportovní bundu. Ona je oblečená do černé sukně a halenky ve stylu gothic, v černě podmalovaných očích slova: „Neopouštěj mě.“ Nikdo z nich nemluví souvisle, jen občas něco špitnou. Musí se od sebe odloučit na tak dlouhou dobu nebo jsou spolu jen krátce a zatím, omámení oparem prvních lásek, si nedokáží představit, že by bez sebe mohli strávit i delší čas, než jen pár hodin? V jejich hlubokém pohledu se zrcadlí všechny zamilované loučící se páry napříč tisíciletími.

                O pár metrů dál stojí jiný pár, očividně zvyklý na život v poklusu s neustále sbalenými zavazadly. Veselá konverzace, pak letmé objetí a políbení (možná se slovy: „Tak zase v pondělí!“), nástup jedné polovičky do protějšího vlaku. Druhá ani nečeká na jeho odjezd a jde si svou cestou, plná důvěry ve svého milého, v to, že se zase vrátí a jeho city zůstanou nezměněné.

                Do kupé si přisedl muž ve středních letech. Díky hlasitému odposlechu nastaveném na jeho mobilu a energickému, pronikavému hlasu, dověděla se snad všechno o jeho ženě, se kterou slaví dvacáté výročí svatby a dceři, která zase válčí s novou školou v novém městě. Jak vzácný zázrak je ten všední muž žijící naplno pro svou rodinu!

                Zatímco se lehce prošedivělý čtyřicátník napůl v žertu rozčiluje nad „zkurvenýma Českýma drahama,“ (vlak sice včas přijel, odjel ale o deset minut později), Mája přemýšlí o pravém opaku. Jak skvělé, jak obdivuhodné je, že existuje něco, co ji za hodinu a půl dopraví tam, kde by po svých musela šlapat týden! Jak velký zázrak je obyčejná hromadná doprava, její jízdní řády, to, že vůbec nějak funguje! A jak napínavé musí být sledovat, co všechno se musí hlídat, co musí klapnout, aby jeden obyčejný vlak dorazil někam včas! Všechno to úsilí by vydalo na pořádný akční nervy drásající trhák.

                Upovídaného muže střídá milá blondýnka s kufrem a kabelkou – vysokoškolačka z Brna, jak potvrdila telefonátem matce. A prvačka, vytušila Mája podle jejího tónu a podrobného domlouvání místa srazu charakteristického právě pro první týdny studia, kdy člověk ještě nemá zažité, že si jednou za pár dní musí sbalit svých pět švestek (které se sládají ze dvou knížek, páru kousků špinavého prádla a životně důležitých věcí technického rázu, jež člověk studující potřebuje prakticky všude) a změnit rajón. Tu chvilku z Hranic do Valmezu strávily vedle sebe, jedna s mobilem, druhá s deníkem, do kterého si jako magor zapisovala, co všechno ji potkalo na tak obyčejném místě, jako je nádraží.

                Na další zastávce dívka vystupovala. „Ahoj,“ pozdravila Máju se samozřejmostí až zarážející. Mája, trochu zaskočená, odpověděla stejně a přepadl ji zvláštní pocit, že se z nich tímto slovem staly kamarádky a že cestování vytváří pouta i mezi lidmi, kteří spolu prohodí sotva jedno slovo.

                Vlak se začal blížit ke Vsetínu a ona začala pomalu procitat z toho prapodivného opojení lidskostí a přemítala o nevyřešených vztazích, křivdách a bolestech, které okolo sebe každý den vidí a ve kterých žije. Věděla, že je blázen, životem nezkušená a naivní idealistka zavírající se ve vlastním světě k tomu. Nemohla si ale pomoct. Věřila v člověka. Je taková víra marná? Jen Bůh sám, jehož víra v nás sahá až za hrob, ví…