Taky občas přemýšlíte nad tím, že by bylo strašně fajn se stát svatým? :)

A ne obyčejným svatým, ale takovým tím borcem, který obrací lidi na počkání, snáší pro Krista možné i nemožné utrpení, obšťastňuje své okolí spoustou Ducha-plných myšlenek... a to všecko ne proto, že si byste si chtěli polechtat ego (protože být takovým svatým... to musí být něco :) ), ale prostě proto, že by to pomohlo spoustě lidem a že Bůh si ani nic menšího nezaslouží?

A pak definitivně usnete nebo naopak odkryjete peřinu a začínáte další den a podobné úvahy odsunete někam pěkně hluboko, protože váš život je prostě moc obyčejný na to, abyste uzdravili nějakého chromého, obrátili během jediného setkání zatvrzelého hříšníka a během hluboké modlitby si zalevitovali nebo někam bilokovali? Nebo vám dojde, že na takovém levelu zbožnosti rozhodně nejste a zase se spokojíte s tím, co se jakž takž snažíte žít?

Jestli jo, jsem ráda, že nejsem jediný blázen. Jestli ne... tak jste buď už dávno měli být v nebi nebo máte malé cíle... anebo už dávno víte to, co mi dneska poradila svatá Terezka z Lisieux.

Že není třeba být první. Naopak. Na poslední místa se nikdo nehrne, tak se tam můžou v klidu dohrabat i taková nemehla, jak já... a poslední místo taky místo :)

Že není v našich silách dělat všechno, co si zamaneme a pomoct všude, kde si usmyslíme. Ale je v našich silách všechno svěřovat Bohu a důvěřovat, že Všemohoucí opravdu udělá všechno pro to, aby těm, kdo Ho milují, pomohlo vše k dobrému :)

A nakonec, že není třeba dělat velké věci. Stačí malé věci, zato s velkou láskou. Nemusím hned uzdravovat chromé, stačí pečovat o podzimní virózou skosené příbuzné či přátele a nebýt otrávená z toho, že kdybych okolo nich nemusela létat, stihla bychom mnohem víc užitečných věcí a nebyla v nebezpečí nakažení. Místo obracení zatvrzelých hříšníků stačí pořádně a se zájmem poslouchat, co mi kdo říká a nesnažit se vyhýbat tomuhle nebo tamté, protože jsou divní, vždycky mě hrozně zdrží a mě do jejich problémů nic není. Co když jsem jediná, komu mají odvahu se svěřit nebo dokonce jediná, komu se můžou svěřit, protože nikoho opravdu blízkého nemají? Vždyť stačí chvilička opravdového zájmu, maličkost z naší strany... a zázrak je na světě :) A místo mystické modlitby s doprovodnými efekty přijít k Pánu, dát Mu kousek svého drahocenného času (kterým jinak statečně plýtvám a který navíc ani není můj), uvědomit si, co všechno je Jeho darem a svěřit Mu svoji maličkost, nedostatečnost a ubohost a doufat, že se mu zželí toho malého dítěte, kterým jsem a které se snaží vyšplhat do příliš vysokých schodů, a že mě vezme do náruče a vynese až k sobě domů.

Ne, naším úkolem není činit veliké věci, to nechme na tom, který je mocný a jehož jméno je svaté. Úplně bude stačit, když budeme ráno vstávat trochu míň otrávení, nebudeme mít tolik zbytečných řečí okolo každé práce navíc, která nás potká a budem se trochu víc usmívat.

A pak, tak nějak mimochodem, přijdeme na to, že ten, o koho se staráme, zázračně chodí, ten, kterému léta nasloucháme, chce sám od sebe přijmout křest a že při modlitbě se tak trošku vznášíme... a poslední, nad čím v těch chvílích budem přemýšlet, bude vlastní svatost. Spíš se budem divit, proč dělá Bůh tak divné věci zrovna nám, když moc dobře ví, jaké jsme kopyta :)

Svatá Terezko, díky za tuhle lekci a oroduj za nás!