Aneb Slavíme ve velkém

 

               Jak bylo již avizováno, čekal nás třetí den pochodu, prý krizový. A my na to měli přijít hezky sami. Nožičky se rozcházely opravdu pomalu, ale protože třetí den je člověk přece už poloprofesionál (aspoň já se tak cítila – doma bych po jedné takové túře brečela a celý další den se regenerovala a masírovala si bolavé chodidla, tady jsem profesionálně šlapala dál, bolístka sem, bolístka tam), skučeli jsme už jenom trochu a spíš s klidem téměř stoickým přijímali náš úděl celodenního utrpení (a taky si hráli na slunečnice... solární pohon se vždycky hodí :D).

                Nohy se ale nakonec docela slušně rozpochodovaly (což je další přelomový poznatek, který si z Camina odvážíme – nikdy nic není tak hrozné, jak to vypadá ráno), kilometry ubíhaly a my si pomalu začínali myslet, že máme šanci přežít i navzdory krizi, zatím nejvyššímu počtu kilometrů a k tomu nepoměrně menšímu počtu hodin spánku. Už v Hornillos jsme se totiž dověděli, že máme opravdu spát minimálně osm hodin denně a že dotyčný poutník by nikdy nešel dvacet pět a víc kilometrů nevyspaný… kdykoli jsme po našich šesti až sedmi hodinách takhle vyráželi, s láskou jsme si na onoho poutníka a jeho dobře míněnou radu vzpomněli…

                A pak to přišlo. Posledních pět kilometrů. Nevím, jestli jsem se šířila už o tomto poznatku, každopádně, opakování je matka moudrosti. Tedy – posledních pět kilometrů patří mezi nejhorší úseky každé trasy. Je jedno, jestli máte našlapáno 10, 15, 20 nebo víc kiláků, těch pět navíc je prostě už moc. Nejdřív vycházíte s blaženým pocitem, že za krátkou hodinu budete v cíli. Pak se podezřele často díváte na hodinky a máte podezření, že jdou špatně, protože jedna hodina přece nemůže být TAK dlouhá. Dáváte znova za pravdu Eisteinovi v tom, že čas je relativní. Ale zatímco poprvé jste na tohle přišli v teple a pohodlí školních lavic, kde se poslední vyučovací hodina nejvíc táhla, teď si užíváte parného slunce, nohou, které se zase začaly ozývat a zádům, kterým se zase nelíbí, že už od rána tahají patnáct kilo. A aby toho nebylo málo, vybrali jste si těch posledních pět kilometrů k rozjímání, takže se ani nemůžete sdílet o svém utrpení a jen ho mlčky snášet po vzoru beránka vedeného na porážku.

                Navíc my jsme nešli obyčejných pět kilometrů po příjemné cestě ve stínu. My jsme šlapali v pravé poledne okolo rovného kanálu. Což znamenalo komáry, kam se podíváte, alej vlevo i vpravo úplně k ničemu, protože neskýtala téměř žádný stín a hlavně – rovina. Zdála se nekonečná. A když už přišla zatáčka a kousek za ní se rýsovaly budovy – chyba lávky! Žádná Frómista, do které jsme měli namířeno, ale sýpka! Tak co má člověk dělat, aťsi je na tom sebehůř, prostě musí dál, protože ta sprcha a postel tu prostě někde za chvilku budou…

                Úplně jako v životě – člověk kráčí všedními vysilujícími dny, jedna malá starost se kupí na další, pak se přidá nějaká větší… čeká, že to bude lepší, že zítra se už přece musí něco stát – a pořád nic. Takže i když si myslí, že už nemůže, pořád jde, protože musí. Najednou něco přichází, snad blýskání na lepší časy – a nic, jenom sýpka v poli. A pak, když už si aspoň posté myslí, že už to dál nejde a víc sil už nemá, když už skoro ztrácí naději v to, že nějaké lepší zítra přijde, ono se ukáže.

                Tak jsme se i my z posledních sil dobelhali do albergue a regenerovali se.
Po tom, co jsme se trochu vzpamatovali, povedlo se nám s Lenkou (aniž jsme to plánovaly, chtěly jsme původně na nákup, ale španělská siesta nás opět udolala zavřenými obchody) dát si první španělskou sangríu (taková červená šťávička hlavně z jablek obsahující kapku alkoholu) a seznámit se s milou Španělkou žijící v Barceloně a učící španělsky přistěhovalce. Byla to cenná lekce – kromě dalšího oprášení španělštiny přínosná v tom, že jsme se dověděly, že v té zahrádce před restaurací sedíme fakt blbě, není tam správný stín. Ten je v tuhle denní dobu jenom pod stromy a u stěn.

                Po skončení siesty a odkládaném nákupu jsme se zašli všichni podívat do místního románského kostelíčka, sice bez varhan a svatostánku, ale zato s dokonalou akustikou, kterou jsme ozkoušeli dalšími zbožnými zpěvy k oslavě Boží a potěše lidské. Pomodlili jsme se nešpory a vyrazili na mši do kostela o pár metrů dál.

                Mše byla nádherná, hlavně díky tomu, že jsem jí nádherně rozuměla – padre byl na poutníky zvyklý a artikuloval, seč mohl, takže i ucho necvičené pětiletou výukou jazyka španělského dokázalo rozpoznat, kdy začíná a kdy končí jednotlivá slova a z jakých písmenek jsou složena. Spolu s adorací, kterou jsme stihli přede mší a kterou vedly sestry klarisky-misionářky (opravdu, existují neklauzurované klarisky… na co člověk v tom velkém světě nenarazí :) ) to byl pro mě nádherný narozeninový dárek. Kluci pak opět dostali možnost si na „un momento“ vyzkoušet varhany… to ale chudák padre netušil, že „un momento“ není pro naše hochy ani pět, ani deset minut, ale celá čtvrthodina… což je pro takového vytíženého diecézního kněze rovno téměř věčnosti, kdy by se měl vyskytovat někde úplně jinde.

                A jako každý večer, i tento den následovalo slavení, ovšem nyní v poněkud okázalejším stylu. Slavila jsem totiž jednadvacáté výročí svého objevení se na světě. Dostala jsem opravdický dort, foťák na jedno použití, ať si můžu nějak zdokumentovat přítomnost, bublifuk, abych v tom záchvatu dospělosti (přece jenom, už můžu pít alkohol aj v Americe :D) nezapomněla na to, že jsem byla někdy i dítě… a nádherný obrázek, který mi teď zdobí pokoj na koleji. A protože další den měl být dle plánu už opravdu odpočinkový, dovolili jsme si vysedávat a rušit veškeré spící poutnictvo neregulovatelnými výbuchy smíchu až do noci. A jak to bylo dál, o tom si povíme zase příště. :)