Aneb Kdo zpívá (a hraje), dvakrát se modlí - ať už zpívá cokoli a jakkoli                

                Vyrazili jsme jako opravdoví poutníci před východem slunce (ano, stále to pro nás byla novinka a stále jsme byli hrdí na to, že zatímco doma bychom se hřáli ještě v postelích, tak tady se už chystáme k dalšímu cupitání), dokonce v hodinu, kterou jsme si domluvili – historický okamžik, tento zázrak se tak často nestával – a před sebou dvacet kilometrů, které nás dělily od městečka Castrojeriz.

                Ještě stále jsme v sobě chovali ideál půlhodinové snídaně, ale stihnout v tomto čase ranní chvály (byť sebešpanělštěji oddrmolené) a pak ještě dávku müsli je prostě nemožné. Aspoň teda pro naše dva drahé muže, které jsme s Lenkou nevybíravě pobízely ke spěchu… do té doby, dokud jsme se opravdu konečně nezačali balit a Lenka nezjistila, že ztratila gumičku od karimatky, velmi to podstatnou věc, bez které není možno odejít. Tak jsme tu podstatnou věc hledali zhruba stejnou dobu, kterou kluci potřebovali k snídani, až mě nakonec napadlo zvednout krosnu… a kde se vzala, tu se vzala, gumička si hověla pod mojím přenosným domečkem. Z čehož plyne, milé děti, poučení – nikdy si moc nedobírejte kamarády poutníky, pokud nechcete, aby se vám to dobírání obloukem vrátilo :)

                Opět jsme mohli pocítit, že jsme ve Španělsku, protože sluníčko mezitím stihlo vylézt na oblohu a řádně zahřívat celou zemi. Šli jsme vcelku nezáživným terénem – pole, poušť, poušť, pole, pár stromů, poušť. Posledních pět kilometrů, kdy začalo být vedro opravdu neúnosné, jsme se rozhodli strávit v mlčení a rozjímání o čase – den předtím jsem totiž v jedné ze svých dokonalých knih objevila pasáž rozebírající, že: „Čas je Přítomností psanou s velkým písmenem – přítomností Krista v našem životě. … Každý okamžik tvého života je momentem, kdy se setkáváš s touto milující Přítomností. Někdo řekl, že čas je svátost setkání člověka s Bohem. V tomto smyslu je každá chvíle hřivnou z evangelia, poněvadž je to Přítomnost, která k něčemu vyzývá.“

                Tedy zaobírajíce se těmito podnětnými myšlenkami prošli jsme, jako správní poutníci nezajímající se o věci světské nýbrž jenom Božské, okolo prý nejkrásnější zříceniny svatojakubské cesty – kláštera sv. Antonína. Což o to, pohled na gotický portál zasazený do krajiny byl nádherný (člověk by skoro čekal, že jak jím projde, dostane se do nějakého jiného, kouzelného světa), ale unavené nohy jsou unavené nohy a úmorné vedro zase… no, úmorné vedro, které dokáže zkazit i jinak docela pěkný pohled.

                V Castrojeriz jsme napodruhé našli albergue v centru města (a že těch pár set metrů navíc už hodně bolelo… holt, tak to dopadá, když vyrazí na pouť člověk, které celý rok prosedí na zadku. Celoroční fyzická aktivita je dobrý nápad… jenom jsem kvůli tomu musela ťapat do Santiaga, aby mi to došlo… chytrému napověz, hloupého pošli na pouť :) ) a totálně mrtví na pár chvil hibernovali.

                Castrojeriz je nádherné historické městečko se spoustou kostelů a jedním hradem na kopci. Ano, tušíte správně, drahé chlapce neodradilo muzeum v Caterdal de la Santa María v Burgosu a rozhodli se, že si hrad chtějí prohlédnout zblízka. My ženy jsme zato daly přednost testování místních kavárenských podniků – přece jenom jsme uznaly za vhodné poslouchat naše rozbolavěné údy a zbytečně je nenutit k pohybu navíc.

                Večer jsme šli na mši ke sv. Janu Křtiteli. Dle liturgického kalendáře slavil ten den svátek sv. Bernard, kteréžto jméno ovšem místnímu padremu nějak nešlo do pusy, takže jej překřtil na Norberta. Mši doprovázela zpěvem téměř nebeským "schola" složená ze tří babiček důchodového věku, které, jako správné ženy zvládajíc dvě a víc věcí najednou, se ještě za chodu mše domlouvaly, co vlastně budou zpívat (chápu, když se u nás v ČR něco podobného děje při krizových situacích na kůru… ale v první lavici před oltářem, šepotem tak tichým, že by probudil mrtvého, to je trochu jiné kafe :) ). Perličkou byl zpěv o podání rukou a bratrské lásce v místě, kde by normální středoevropský katolík zazpíval (nebo aspoň zarecitoval) Beránku Boží. Po poutnickém požehnání jediná španělsky mluvící osoba našeho týmu (ne, nebudu psát, že jsem to byla já, ještě by mi ta sláva vlezla na mozek) domluvila pánům varhaníkům možnost vyzkoušet si místní nástroj lehce pochybné kvality. Muzicírovali téměř půl hodiny (a bylo to asi nejdelší muzicírování za celou pouť), než nás močové měchýře donutily změnit prostor.

                Přišel čas k dokonalé slavnostní večeři sestávající se z dokonalého salátu společnými silami připraveného a dokonalého růžového šumivého vína… byl to náš první slavící den, ještě jsme nevěděli, že obyčejné červené je mnohem lepší. A pak – pomodlit a spát, protože další den byl třetí den našeho putování, podle všech, které jsme potkali, den krizový, kdy by se rozhodně neměli chodit dlouhé trasy. Jenom náš dreamteam si usmyslel, že půjde 25 km, zatím nejdelší vzdálenost, kterou bylo třeba překonat. A jestli jsme to ve zdraví přežili, se dovíte zase příště :)