aneb Jak se z člověka stane poutník?

 

Tak, že si koupí mušli na batoh.

Vážně. Nevěříte? Tak se jeďte podívat. Bez mušle slušný poutník ani špičku boty z albergue nevytáhne :)

                A teď už opravdu seriózně. Náš zahajovací den se nesl v duchu rozpačitého seznamování se s tím, jak to vlastně v těch cizích zemích funguje. Ráno jsme úspěšně odjeli správným autobusem a okolo jedenácté dorazili do hlavního města provincie Burgos spadající do autonomní oblasti Kastílie a Leon. Albergue (doslova útočiště, vžitý název pro poutnické ubytovny) bylo ještě zavřené, na jídlo bylo ještě brzo (oběd v pravé polodne? Kdo to kdy viděl?). Tak jsem se rozhodla, že přišel pravý čas k procvičení španělštiny a s notnou dávkou štěstí a pantomimy se mi povedlo v jedné cafeterii sehnat aspoň tapas (takové něco… k vínu, vtipné je, že nikdy nevíte, co přesně se pod tímto názvem skrývá. Občas chlebíček, občas mísa něčeho jiného, občas něco ještě jiného nepojmenovatelného), takže jsme aspoň symbolicky ukojili hladové žaludky.

                První věc, kterou jsme po získání postele a kredenciálu (naší nové poutnické občanky, do které jsme sbírali razítka se stejným nadšením, jak kdyby to byli pokemoni) udělali, byla opravdu koupě svatojakubské mušle. Ta je symbolem poutníků už od dob středověkých, kdy byla původně jakýmsi hrníčkem k nabírání vody. Časem se stala i duchovním symbolem svatojakubské cesty. Když se na nic podíváme, můžeme si uvědomit, že když je ještě zavřená, skrývá v sobě drahocennou perlu – stejně jako člověk, který v těle ukrývá vzácnou nesmrtelnou duši. Pohybuje se pomocí svalnaté nohy podobně jako šnek, nese si s sebou všude svůj domeček – stejně jako poutníci, kterým se jejich bágl stává na dobu putování ložnicí, koupelnou i kuchyní. Pokud má správný počet paprsků, pak prostřední symbolizuje Krista, první dva po stranách sv. Jakuba, patrona poutníků, a sv. Máří Magdalenu, kajícnici (a kajícník mezi poutníky byl zjev velmi častý) a poslední dva sv. Antonína Velikého a sv. Rocha, star jihozápadní Evropy 13. století a poutníka vynikajího dobrými činy všude, kde se zjevil. A ještě spousta by se toho dala najít nebo vymyslet, ale to už moji drazí spolupoutníci neměli sílu poslouchat :)

                Tak konečně s tím správným vybavením jsme se vydali objevovat krásy Burgosu. Duši jsme nasytili (až přesytili) podívanou v monumentální a nekonečně dlouhé Catedral de Santa María (což nás dokonale odradilo od choutek lozit do každého muzea, které potkáme, jež jsme měli ještě v ČR), žaludky malou svačinkou, při které jsme získali cenný poznatek – mikrovlnka může sloužit jako varná konvice. Normální Španěl totiž nevaří jak ve dvanáct, tak ve čtyři odpoledne. Jíst se dá od jedné do tří a pak až od sedmé večerní… aspoň v těch dvou restauracích, do kterých nás naše nohy zavedly.

                Po omrknutí dalších nádherných míst, kterými Burgos oplýval (většinou zavřených) jsme znova došli do katedrály, teď na mši pro poutníky. Evangelium o velbloudovi, který projde uchem jehly spíš, než boháč do Božího království, jelikož s sebou nic zbytečného netahá, a o tom, že kdo se všeho vzdá pro Krista, dostane desetkrát tolik, nás přivedlo ke zpytování obsahu našich báglů a rozmýšlení, čeho se ještě zbavit… když už nám to říká i Pán Ježíš, asi na tom něco bude :)

                Mše byla typicky španělská – skoro jsme nepoznali, kdy končí růženec a litanie a kdy začíná liturgie. Kněz a lid se předháněli v tom, kdo rychleji oddrmolí, co má a celé se to vešlo do asi dvaadvaceti minut včetně žehnání poutníkům.

                Největší šok toho dne ale přišel, když jsem v jedné poutnici poznala kamarádu z rodného Vsetína, o které jsem věděla, že vyrazila na vlastní pěst asi dva týdny před náma. Cesty Páně jsou opravdu nevyzpytatelné… představte si, že jedete na druhý konec světa a sotva vystoupíte na cizí půdě a vydáte se objevovat cizí kraje a mravy, narazíte na důvěrně známou tvář. Tak jsme si sdělili dojmy, my nezkušené poutnické ucha načerpali spoustu užitečných informací a po velkém loučení (protože přece nevíme dne ani hodiny, co když na sebe už nenarazíme?) jsme se celí vymrzlí - ano, správně, vymrzlí, sice nepršelo, ale po západu slunce byla kosa pořádná - jsme se vrátili vstříc postelím.

                Večer jsme ve vší skromnosti oslavili, že jsme se zdárně dostali k začátku cesty (zatím jsme moc se slavením noc před celodenním pochodem neměli zkušenosti) a s lehkými obavami a stále těžkými bágly jsme usnuli, stále nechápjíc, že jsme opravdu ve Španělsku a opravdu vyrážíme do Santiaga, které na nás mávalo přes vzdálenost 500 km.