aneb Jak jsme se naučili, že slova „pouť“ a „plán“ nejdou dohromady

 

                Tak, je to tady. Sen (nebo noční můra?) se stal skutečností, čtyři mladí lidé, které speciálně za tímto účelem dal Hospodin dohromady, vyráží na cestu.

                Iniciátory celé akce byli pánové Šimon Marušiak a Ondra Potočiar, varhaníci a téměř spolubydlící u pražských kapucínů. Původně s sebou chtěli vzít další své drahé spolubydlící, ale když ti začali z celého podniku diplomaticky couvat, hoši se hecli a ptali se každého, kdo je napadl, až přišel čas na téměř zázračně přetrvávající kontakty z dávných dob setkání ve Žďáru. Tak se stalo, že dalšími členy posádky jsme se staly my dvě – moje maličkost a jistá slečna od divadla jménem Lenka Skřečková. Milá náhoda (čili Boží pseudonym, když Pán nechce, aby se na Něj přišlo) stála za tím, že jsme spolu celý rok studovaly v jednom městě a nevěděly o tom, což usnadnilo seznamování týden před odjezdem.

                Taková souhra okolností se těžko vysvětluje na potkání… umíte si tedy představit, v kolika ošemetných situacích jsme byli, když jsme se všemi jazyky, které jsme ovládali, snažili vysvětlit, kde jsme se našli. Ale zpět k dění, ať se zbytečně nezakecám (kdo mě znáte, už víte…)

                Poprvé jsme se sešli 16. srpna v Praze. Po mírných komplikacích, kdy slečny v matičce měst uvítal déšť vítaný všemi zemědělci té oblasti (jak máte jistě v živé paměti, panovalo v těch dnech sucho a parno), nikoli však poutnicemi, chystajícími se do slunného Španělska (Bože, nesměj se, který normální člověk počítá s deštěm, když jede na jih??). Také k jejich nemalému překvapení zjistily, že ne každá tramvaj, do které sednou, automaticky jede tam, kam by chtěly. Tak promoklé a s lehce sraženým sebevědomím doputovaly k pražským kapucínům, kde se postupně během večera přidali i pánové (a nevěřili byste, jak je reklamace notebooku časově náročná… Šimon by mohl vyprávět :) )

                Večer jsme strávili zvažováním, jak ulehčit našim přetěžkým krosnám a jak nejlíp se další den dostat na letiště. S vyrabovanou Lenčinou lékárničkou („Ne, těch stahovacích obvazů rozhodně tolik potřebovat nebudem… ani ty gely, Ondra má tinktury od maminky…“) a symbolicky lehčími bágly jsme spokojeně usnuli, abychom se probudili do dalšího zamračeného rána.

                Pouť jsme se rozhodli zahájit mši sv. s Tím, kdo nás k ní dokopal a kvůli kterému vůbec někam jdeme. U bosých karmelitek na Hradčanech jsme dostali dvojí požehnání (jedno novokněžské a druhé extra spešl poutnické… milý novokněz díky nám objevil skryté krásy benedikcionálu :) ) a všechno vypadalo báječně, dokud jsme nevylezli ze dveří kostela a nezjistili, že se spustil liják. Tak opět tancem mezi kapkami deště (jakoby se nám tím Bůh snažil něco naznačit… ještě že některé souvislosti dochází člověku zpětně) jsme se vrátili pro věci a vyzbrojení pláštěnkami se vydali na letiště.

                Přeprava tohoto typu byla novinkou jenom pro mě, takže nemá moc cenu se rozepisovat o tom, z čeho všeho jsem se cítila jako Alenka v říši divů. Za zmínku stojí, že Šimonova dokonalá krosna nesplnila velikostní požadavky, takže musela cestovat samostatně. A jak jsme o pár hodin později v Madridu zjistili, je to cestovatelka náruživá. Tak moc se jí líbilo v Bruselu, že se rozhodla, že si udělá výlet na vlastní pěst a nás tak nechala o hodný kus Evropy jako správná lady čekat. Tak jsme definitivně zjistili, že plánovat s přesvědčením, že vše bude s naším plánem spolupracovat, je vskutku pošetilé. Původně jsme hned po příletu chtěli sednout na autobus do Burgosu (už jsme měli i koupené lístky), přijet si jako králové v pozdních nočních hodinách a naivně doufat, že se někde rozumně vyspíme. Místo toho jsme strávili příjemné hodiny ve společnosti letištních rybiček, radostně se znovu shledali s drahou krosnou a vyspali jsme se nádherně na plácku před letištěm, poblíž nějakého milého pána na tom místě nejspíš domácího, s nímž jsme si ráno mávali jako se starým známým. A pak… ale nepředbíhejme, jedno po druhém. O tom, kterak jsme se postupně stávali poutníky, bude řeč zas příště.