Když se chce člověk dopátrat toho, kým vlastně byla sv. Máří Magdaléna, narazí většinou na legendu o tom, kterak z ní Ježíš možná vyhnal sedm démonů, kterak stála pod křížem a pak jako první mohla vidět Zmrtvýchvstalého a kterak zbytek života trávila jako kajícnice kdesi v jižní Francii. Když chce být někdo chytrý, může dodat perličku, že ve středověku byla ztotožňována s Marií, sestrou Marty a Lazara, hříšnicí, která potřela Ježíšovy nohy drahým olejem a další hříšnicí, kterou Kristus zachránil od smrti ukamenováním, když pronesl: "Kdo je bez viny, hoď první kamenem." (A pokud se nepletu, tenhle názor přetrval do dneška ve východních církvích.) 

Ze všech těchto informací ale jaksi zůstalo v povědomí tradice zejména to, že to byla hříšnice, která kvůli Ježíši radikálně změnila svůj  život a po Jeho nanebevstoupení žila někde v jeskyni permanentní postní dobu a kála se ze svých hříchů. Stala se tak vzorem pro všechny obrácené i neobrácené hříšníky a její jméno bylo až podezřele často spojováno s lehkými děvami a jejich snahou změnit svůj život. 

Často se taky připomíná velikonoční setkání a pověření hlásat radostnou zvěst. Někdy je to důkaz, že zmrtvýchvstání si nevymysleli učedníci, protože v jejich době by je ani ve snu nenapadlo, že tak přelomovou zprávu, že Ježíš už není mezi mrtvými, by mohla přinés žena. Někdy se správně připomíná, že stejně jako se Máří setkala se Vzkříšeným, aby o Něm mohla vydávat svědectví, máme my dělat totéž - nenechávat si Boží blízkost pro sebe, ale dávat o ní vědět dál.

Přesto tu ještě něco důležitého chybí, o něčem se nemluví. Nebo já nejsem ještě dost sečtělá na to, abych na to narazila, takže jestli jsem opět objevila Ameriku (s čímž tak trochu počítám, ale přece jenom, člověk má mnohem větší radost, když na něco přijde úplně sám, než když si to někde pasivně přečte), prosím vzdělanější čtenáře, aby doplnili mé mezery, které mám ve vědomostech o své biřmovací patronce.

Ještě nikdy jsem neslyšela nikoho nebo nečetla něco, co by velebilo Magdaléninu VĚRNOST. 

Ano, je důležitý moment obrácení a rozhodnutí, že opravdu půjdu za Kristem. A nebývá to jednoduché rozhodnutí, hlavně když je člověk velký hříšník, jako prý byla Máří. Ale pak se zdá, jakoby příběh končil. Jakoby se stačilo jednou rozhodnout. Jakoby vůbec nebylo těžké starat se za vlastní peníze o partu chlapů, kteří si žili kočovným životem a byť byl jeden z nich Bůh a ostatní Jeho vyvolení svatí apoštolové, nepochybuju, že pořád to byli chlapi, tedy že nastali dny, kdy rozhodně nevoněli po fialkách... a vůbec, starat se o partu minimálně třinácti chlapů muselo dát pořádně zabrat... jak těžké mohly být ty všední dny, dny, kdy člověk moc dobře ví, že má všechno, o čem kdy snil, a mnohem víc, ale přesto to nějak nezvládá, pochybuje, jestli opravdu tady je ta perspektiva šťastného života, jestli ten pochybný podnik má vůbec budoucnost... určitě to bylo nádherné období, myslím, že i Máří na ně vzpomíná moc ráda, protože probouzet se každé ráno tak blízko Mistra muselo zaplašit všechny podobné myšlenky aspoň na chvíli, ale přesto - zůstala věrná ve všedním dni.

Jakoby agónie pod křížem byla něco skoro samozřejmého. Stojí dnes skoro u každého, většinou v té nejžalostnější pozici (občas ji trumfne Matka Boží, ale ta málokdy klečí a objímá kříž, to je specialita Máří). Tak nějak samozřejmě bereme informaci, že pod křížem stála Ježíšova matka, Máří Magdaléna, další dvě Marie a Jan. Co je vedlo k tomu, že i v tomto okamžiku zůstali u svého Mistra?
Máří mohla už dávno odejít. To, co prožívala pod křížem, bylo stejné, ne-li mnohem horší, jako to, co mohla zažívat, kdž ji okupovalo sedm zlých duchů. Ten, kterého tak milovala, komu podřídila celý svůj život a kterému věřila, že má nějaký plán na záchranu když už ne světa, tak aspoň Izraele, umírá jedním z nejhorších způsobů, jaké doba nabízela. Je strašné trpět. Ale ještě horší vidět trpět někoho blízkého a zůstat bezmocná. A nejhorší je vidět umírat toho, který kdysi daroval život a se kterým se hroutí všechno v co doufala.
Zůstala věrná pod křížem.

Jakoby velikonočnímu ránu nepředcházela Bílá sobota a věta: "Ale Marie zůstala u hrobu a plakala," bylo jenom takové přemostění děje, které tu máme jenom kvůli návaznosti.
Ale co to muselo stát sil nevzdat se, neuzavřít se sama do sebe, neutéct od všeho, nezačít nový život? Nikdo nevěděl, že Kristus třetího dne vstane z mrtvých. Všude byla prázdnota. Jestli u kříže mohla v koutku duše do poslední chvíle doufat, že se stane zázrak (viděla jich přece tolik), tady definitivně ztratila naději. Hrob je zapečetěný, všemu je konec. Bylo to krásné, možná jí to období změnilo, něco jí dalo... ale je pryč. Je čas jít dál. Nebo ne?
Zůstala u hrobu. Zůstala a plakala. Dávno po tom, co zažila obrácení, dávno po zlatých časech putování s Ním, po tom, co pod křížem všechno ztratilo smysl. Už ji nedržela Jeho přítomnost, její nadšení z nového života, naděje na lepší zítřky. Ale zůstala věrná u zapečetěného hrobu.

Až potom se mohla setkat se Zmrtvýchvstalým, a to jenom na chvíli, aby se dověděla, že je úplně někde jinde, ale přesto stále s ní, a že má jít a hlásat všem, že Ho potkala živého a zdravého a že On se chystá potkat své věrné a mnohé další, kteří čekají na to, až "lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo."

Svatá Máří Magdaléno, nauč nás své věrnosti. Nauč nás, jak se nejenom pro Krista rozhodnout, ale jak mu zůstat věrní za jakýchkoli podmínek. Nauč nás Ho milovat tak, jak jsi Ho milovala ty. Amen.

Fra Angelico: Noli me tangere  

(Fra Angelico: Noli me tangere)