...aneb lehce opožděně k Velikonocům...

To jsem si tak dneska otevřela Bibli a do očí mě praštilo pár veršů, které jsem si chtěla zapsat. A když jsem si otevřela svůj milý malý zápisníček určený pro podobné verše, našla jsem tam tuhle větu a k ní i vysvětlení, proč jsem si ji o letošních Velikonocích musela zvěčnit.

Pro kontext celé evangelium o učednících na cestě do Emauz zde (od 13. verše dál)

Velikonoce jsou pro nás časem oslavy trimfu Krista nad smrtí. Čas radosti, veselí a všech ostatních optimistických věcí, protože přece Pán vstal z hrobu, odvěký boj je skončený, smrt je poražena, my vykoupeni, aleluja!

Jenže když jsem letos poslouchala evangelia, která zaznamenávala tyto nejtriumfálnější okamžiky ze všech, pozastavovala jsem se nad tím, že zatímco my slavíme slavnosti v bílých ornátech, zpíváme Aleluja na sto padesát různých způsobů a přejeme si veselé/radostné/požehnané/... Velikonoce, tak přímí aktéři toho velkého vítězství se chovají... jinak.

Máří Magdaléna pláče u hrobu, protože tělo jejího milovaného Mistra zmizelo a ona neví kam. Až když ji Ježíš osloví jménem, pochopí, že celou dobu vlastně mluvila s Ním. Ženy, které najdou prázdný hrob, musí anděl uklidňovat slovy: "Nebojte se!", tak byly vyděšené. Učedníci nevěří ženám a jdou prázdný hrob zkontrolovat. A i když uvěří, že byl Ježíš vzkříšen, stejně se schovávají za zavřenými dvěřmi, protože se bojí Židů.

A korunu tomu nasazují dva učedníci, kteří šli do Emauz a ke kterým se cestou připojil neznámý pocestný. Až po celodenní cestě poznají, že je to Ježíš, tedy někdo, s kým ještě před pár dny trávili každou volnou chvíli!

Myslím, že se Ježíš musel cestou docela dobře bavit. Nejdřív se učedníků ptá, o čem se to baví, když je nad slunce jasné, že probírají popravu, která se před pár dny uskutečnila v Jeruzalémě a o které ví přece úplně každý, kdo tam byl. Poslechne si vylíčení své vlastní smrti a vzkříšení (což mi vždycky připadalo hrozně vtipné... asi jak ty scény z komedií, kde lidi pláčou spolu s ostatními nad vlastním hrobem... do té doby, dokud někomu nedojde, že nebožtík je vlastně stále mezi živými) a pak pronese památnou větu, nepochybuju, že nejoblíbenější mezi učiteli: "Jak jste nechápaví!" a začne jim pěkně od začátku vysvětlovat, jaký mělo to všechno smysl.

Učedníci začínají postupně chápat a ve chvíli, kdy jim docvakne úplně všechno, včetně toho, že před sebou mají opravdu živého Ježíše a nikoho jiného, Ježíš mizí... protože Jeho viditelné přítomnosti už není třeba.

Je to zajímavé... události, které my dnes považujeme ze nejkrásnější a nejradostnější části evangelia, prožívali ti, kterých se týkaly, úplně jinak. Byly to časy strachu, nejistoty. Příběh, který nám dává novou naději, vyprávějí emauzští učedníci jako katastrofu.

Kolik podobných katastrof, které čekají na výklad Zmrtvýchvstalého, je v našem životě? Kolikrát jsme potkali Ježíše na cestě a nepoznali Ho...?