Vděčnost jako štít

Mám se poslední dobou pohádkově. A myslím tím opravdu to, co se tímto slovním spojením myslí normálně - skvěle, úžasně dokonale (protože když já řeknu, že se mám pohádkově, může to znamenat, že se mám i jak zakletá princezna, princ bojující s drakem nebo Karkulka v břiše vlka - pohádky nejsou jen růžové příběhy s dobrým koncem pro děti). Neustále mi to připadá divné a nevím, co si počít se stavem, kdy mám pocit, že mi, i přes drobné překážky, leží u nohou celý svět.

Mám si uměle vymýšlet problémy, abych se necítila tak blbě vůči svému okolí, že já jsem, na rozdíl od nich, věčně vysmátá a nic neřešící?

Nebo si poklepat na rameno a říct si: "Holka, to se ti ale krásně daří, jsi dobrá!"

Musím přiznat, že jsem zkoušela obojí. A zjistila jsem, že oba ty přístupy jsou ohromně nebezpečné. První ze mě mohl udělat duchovního hypochondra - i když by mi nic nebylo, neustále bych si na něco stěžovala... a lidi, co si neustále na něco stěžujou, jsou velice příjemní a všichni s nimi chtějí trávit svůj volný čas, že. A co je horší - dotyčný hypochondr si zaleze do svojí uměle vytvořené mučednické ulity a nějak mu nedochází, že jeho "trápení" není ani tak utrpením pro vyvolené, jako spíš zavíráním očí před realitou.

Druhý přístup zase končí u pýchy. Mám toho v životě hodně, fakt. Snad všechno mi momentálně přihrává do karet. A když se sem tam zjeví něco, co není tak úplně ideální, pořád je tu moje povaha flegmatika, která mi dovoluje nestresovat se víc, než je nutné. A protože mi jde všechno tak krásně samo, mám tendenci z toho vyvozovat, že je to tím, jak jsem skvělá. Ale ouha! Není tohle náhodou duchovní pýcha a nekončí to v další ulitě, pro změnu v pohledu "vy všichni jste lemplové, jenom já jsem dokonalá"? Ano, přesně tak. Musím říct, že tohle zjištění přišlo doslova za pět minut dvanáct. Ještě chvíli, a začala bych si takovou kravinu fakt myslet.

A jak se teda bránit, abych nespadla do hypochondrie nebo pýchy?

Jelikož jsem v jistých ohledech tvor lehce natvrdlý, musím odpověď slyšet minimálně ze tří stran. A jelikož to Pán ví, opravdu mi do cesty posílá lidi, kteří mi jsou schopni furt dokolečka opakovat totéž, dokud to opravdu nepoberu. Což není vůbec jednoduché, protože čím jednodušší řešení, tím větší potíže mám s jeho akceptováním.

A tady je řešení opravdu jednoduché, dokonce se dá vyjádřit jedním slovem (tak co se tady zbytečně vykecáváš a neřekenš to hned?? - jsem filosof. já si musím všechno okecat, aby mi to dávalo smysl.). A tím slovem je VDĚČNOST.

Jsem teď v životě šťastná? Čím to je? Není to náhodou tím, že mám dokonalou rodinu, že potkávám skvělé lidi, kteří mě drží, že jsem zdravá, že opravdu cítím Boží blízkost... co bych dělala, kdybych jednu jedinou z těch věcí neměla?

Byla bych v loji. Jsem prostě slabá na to, abych sama ustála různé životní vichry, tak o mě prostě Bůh přehnaně pečuje. A jediné, co na tohle můžu říct, je: "DÍKY! Díky za všechno!"

Tak se vděčnost stává štítem, který mě brání proti pýše a spoustě dalším neduhům. Vděčnost pomáhá člověku, aby si uvědomil, za co všechno ve svém životě nemůže sám, co má naprosto nezaslouženě. A když to všechno vidí, připadá si sice strašně neschopně, ale v té neschopnosti je radost dítěte, které je opečováváno rodiči (ne rozmazlováno), radost z každé blbiny, kterou může vidět a zažít a kterou mu zprostředkovali právě oni... třeba takový výlet do zoo a: "Jé, hele, mami, to je krásný brouk!" "Nedívej se po broucích, takoví lezou i doma. Podívej, tam je žirafa!"

A až jednou přijde čas, kdy všechno nepůjde hladce, kdy mi bude připadat neskutečně těžké všechno, co teď zvládám levou zadní, budu se moct ohlédnout zpátky a říct si: "To krásné byla pravda. Opravdu to existuje, není to moje fantazie. Je to sice pryč a jako všechno z minulosti se to už nevrátí, ale ani tento stav není trvalý. Co mě chceš, Bože, naučit teď?"

Zdroj: http://www.jatodokazu.cz/vdecnost-zivotni-styl/