Jedna apokryfní...

 

Do klidného nazaretského dopoledne se z tesařské dílny ozývalo bouchání, ťukání a  řezání. Z Josefova čela stékal pot a kapal na kus dřeva, který opracovával.

„Podej mi ještě jeden hřebík, Ježíši. Už máš hotovou tu desku?“

„Tady, otče. Skoro, ještě ji musím vyhladit.“

„Tak s tím pohni, odpoledne si pro ten stůl přijde strýc Juda.“

Šestnáctiletý mladík kývl a pustil se do práce se stejnou vervou, jakou viděl u Josefa, hobliny lítaly na všechny strany. Od rána ho už neskutečně bolely ruce, za nic na světě by ale nepřiznal, že už nemůže.

Po očku sledoval toho, kterého nazval otcem.

Za tenhle stůl nedostanou zaplaceno, strýc Juda je chudý, Josef mu pomáhá jenom proto, že je to příbuzný... vlastně ho ani moc nemusí a nebýt Mariiny starosti, ani by mu nepomáhal. Přesto se do práce vrhá se stejným nasazením, jako když pro ni vyráběl police nebo zpracovával velkou zakázku, o které nechtěl Ježíši nic říct.

Nezáleželo na tom, co pro koho dělá. Každý kousek dřeva byl nasáklý stejnou dávkou potu, který v parných dnech kapal na rozdělanou práci z čela...

***

Polední slunce se opíralo do pahorku kousek za jeruzalémskými hradbami. Na Golgotě se tyčily tři kříže. V dobách římské nadvlády nic zas tak neobvyklého, jednou za čas impérium muselo vzpurným Židům ukázat, kdo komu vládne.

Do vyprahlé země se vpíjely kapky krve a potu.

Okolo prostředního kříže se srotil malý hlouček lidí ostražitě hlídán vojáky.

„Sestup z kříže a uvěříme ti!“

„Dokaž, že jsi Boží syn!“

„Jiným pomohl, sám sobě nepomůže!“

Tělo spalovala obrovská bolest. Za nic na světě by ale nepřiznal, že už nemůže. Tenhle zápas už vybojoval v bezesné noci.

„Odejmi ode mě tento kalich, Otče. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš. Ne má, ale tvá vůle, Otče.“

Doteď tu vůli plnil, úkol je skoro hotový. Odpoledne jej odevzdá. Před očima se mihl obraz prosluněné dílny  s vůní čerstvého dřeva a muže, který dřel do úmoru, aby zadanou práci odvedl kvalitně a včas.

Sebral poslední zbytky sil, které neodplavil pot a krev.

„Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.

Pravím ti: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí.“

Nezáleželo na tom, komu jsou určena ta slova. Do všech dával totéž. Vždycky všem dával totéž. Dával všechno.

Kříž byl nasáklý potem a krví, strom Života zapustil kořeny.

Věděl, jak se pracuje se dřevem, ten tesař z Nazareta. Stejně dobře mohl být zahradníkem.

Svůj úkol dokončil včas.

„Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.

Dokonáno jest.“