...kdyby se na světě octl znova minimálně 500 let po své smrti?

Tahle šílená otázka se mi zrodila v hlavě... při adoraci.

Já vím, je to divné... oborová deformace se u mě začala objevovat cosi brzo :D

 

Dovolte mi před tím, než opět uveřejním svůj další objev Ameriky, krátký filosofický exkurz, čistě jen kvůli myšlenkové návaznosti. Budu se snažit, aby to nebolelo, nebojte se.

 

Kdysi kdesi žil jakýsi Platón. Tento Platón tvrdil zajímavou věc - všechno, co okolo sebe vidíme, jsou jen obrazy něčeho, co doopravdy existuje někde úplně jinde. Tyto doopravdy existující věci nazval idejemi. V praxi to vypadalo asi takhle - podíváte se na červené jablko a řeknete si - proč je to jablko asi červené? Odpověď - protože se nějakým způsobem podílí na ideji červené barvy. Proč je kulaté? Podílí se na ideji kulatosti. A tak dále. A mezi všemi těmi idejemi jedna vyniká vysoko nad ostatní, díky jedné to může celé fungovat. A to je idea Dobra. Je to něco, co je nejdokonalejší, z čeho vychází všechno ostatní. Poznat tuhle ideu znamená konečně se dobrat odpovědi na zákeřné otázky o smyslu světa. Jenže ouha - ona je tak trochu nepoznatelná. A tak si milý Platón lámal celý život hlavu s tím, jak to všechno vlastně je a proč to tak je. A pak... umřel.

Platón

(Pozn. Pro ty, kdo filosofii rozumí a dotklo se jich mé barbarské zjednodušení věci - toto zjednodušení je záměrné. Nechci tu vykládat dějiny filosofie, ale podělit se o vlastní (možná pochybný) myšlenkový pochod a k tomu mi tahle hodně zhruba provedená črta stačí.)

A když jsem vás tak krásně uvedla do děje, můžu přejít k jádru pudla.

Byla jsem na adoraci. Dívala jsem se na bílý chléb v monstranci, vstřebávala zázrak, snažila se pochopit, že se dívám na Krále králů. Jsi velký. Jsi krásný. Jsi Láska. Běželo mi hlavou. Nechala jsem myšlenky volně běžet dál.

Jsi Dobro. Jsi nejvyšší Dobro.

A v tu chvíli mi to docvaklo. Nejvyšší Dobro. Dívám se na Nejvyšší Dobro, na Příčinu všeho. Na to, co staletí hledali moudří muži, na tajemství, na kterém si zatím všichni filosofové vylámali zuby. Zkoušeli všechno možné, od vody přes jedno jsoucno a nekonečné množství atomů po všechny ostatní principy, ale nikdy to nenašli. To je totiž On. A já se na Něj dívám. Bez toho, abych musela vymýšlet argumenty a sepisovat sáhodlouhé traktáty. Prostě klečím a dívám se na Něho. Napadlo mě: Jak by se asi tvářil Platón, kdyby se teď ocitl vedle mě, kdyby se ocitl vedle kteréhokoli křesťana? Jak by se tvářil na to, že jeho Nejvyšší Dobro není něco abstraktního, ale naopak tak konkrétního, že si jej můžeme dokonce osahat? 

Špatně se vysvětluje, na co jsem to vlastně přišla. Jak velký byl můj údiv nad tím, že zatímco takový Platón strávil celý život hledáním pravdy, já se dívám na toho, který je Pravda. Že zatímco jsou popisovány stohy papíru a čmárá se po milionech tabulí, vedou se debaty, vytváří se myšlenkové koncepty, jsou předkládány důkazy, které jsou pak dokazovány, aby následně mohlo být provedeno dokazování správného dokazování důkazů, množí se různé premisy a z nich vycházející různé závěry, ve skutečnosti jen stačí pokleknout a podívat se na bílý chléb, který si On zvolil za způsob přebývání mezi námi...