Otevřel oči. Chvíli ležel, v hlavě mu tepalo. Pak se opatrně posadil. Ta bolest..! Něco smazala, věděl to. Na něco důležitého zapomněl. Něco je špatně.

Rozhlédl se okolo sebe.

Stromy, tráva, kámen. Potok.

Jak vím, že se to tak jmenuje? Proběhlo mu hlavou. Před očima probleskla matná vzpomínka, kde stojí on sám před dřevem vyrůstajícím ze země a porostlým listím (jak to, že znal ty názvy?) a prohlašuje, že od nynějška se tato podivuhodná věc bude nazývat stromem.

Než stihl vzpomínku uložit do paměti, zmizela.

Zase ho neskutečně rozbolela hlava.

Poblíž někdo zasténal.

Zná ten hlas!

„Ženo,“ řekl, překvapený tím, že umí mluvit.

Podíval se na ni. Najednou si vzpomněl, a ta vzpomínka nezmizela.

Stojí před ním, tak nádherná! Tak podobná a přece rozdílná, ta, po níž toužil, aniž o tom věděl. Měla stejné tělo jako on, jen její křivky byly mnohem výraznější a v rozkroku neměla úd, který viděl na svém těle. A on najednou věděl, že právě ona dá veškerému jeho dílu smysl. „Kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ volá a hned ženu nazývá ženou.

A pak... zase ho rozbolela hlava. Něco důležitého ztratil.

„Něco je špatně,“ řekla žena. „Hrozně špatně.“

Rozhlíželi se oba jako vyděšené malé děti po světě, jemuž kdysi panovali.

Tušili, že se stalo něco, co se nikdy stát nemělo. Tušili, že je to špatné a hrozné. A i když nevěděli, kde k těm slovům přišli, moc dobře věděli, co se pod nimi skrývá.

Jsou totiž události, na které lidská mysl zapomene, aby vůbec dokázala přežít. Jsou věci, které zamkne hluboko do temnoty, protože jejich vidění v přímém světle působí neskutečnou bolest. Radši zapomene a na první pohled čistá a znovuzrozená jde objevovat svět.

Přijímajíc temnotu v sobě jako něco přirozeného se ptá, proč je tady, proč je svět, proč je den a noc, měsíc a hvězdy a slunce, déšť a mraky. Jako dítě, které jde samo objevovat zahradu okolo domu a místo toho, aby se zeptalo matky, k čemu slouží konvice, vymyslí si, že jde o fantastického živočicha, tak i první lidé se jali objevovat svět bez pomoci Stvořitele, na kterého zapomněli.

Měli děti, ty zplodily zase další pokolení. Země se začala pomalu plnit syny a dcerami Adama a Evy. Lidstvo se rozrůstalo a sílilo, přesto žilo ve stínu zapomnění. Rodiče nedokázali předat dětem vzpomínky, které nenávratně zmizely, když se to stalo. Že je něco v nepořádku, tušil každý. O co se jedná, nebylo jasné nikomu.

Ale On na své milované nezapomněl.

Jemně probouzel jejich paměť, opatrně vedl mysl správným směrem. Zjevoval jim tajemství, která dřív znali, tajemství o světě, o nich samých a o Něm.

Opatrně vedl osleplé ke světlu, pomalu léčil zrak, postupně odkrýval katastrofu, kterou způsobili. Pak usoudil, že jsou připraveni.

Sám vstoupil mezi ně, zatím jen skrytě. Stal se jedním z nich, aby prošel stejnou bolestí a zapomněním, jako kdysi prarodiče, jako později všechny jejich děti. Oni tu bolest snést nemohli. On ano. Bojuje ze všech sil za své milované stvoření, neváhá pro ně podstoupit to, co měli podstoupit oni, aby se jim vrátila paměť, aby znova získali to, co bylo ztraceno. Všemohoucí se stal bezmocným, Silný slabým. Nesmrtelný zemřel, na Svatém bylo odsouzeno všechno zlo, které děti Adama a Evy způsobily.

A pak… 

Adam procitá ze spánku smrti, do šedé mrtvé pustiny vstupuje Život.

Evě se rozbušilo srdce, cítí, že vše je zase správně, že to, čím narušila přirozenost, bylo napraveno.

Vzrušeně se na sebe dívají.

Je blízko, říkají jejich pohledy. Moc dobře vědí, kdo.

Sestupuje do podsvětí, kam museli odejít, když jejich čas na světě minul a oni zakusili smrtelnost, aby je pozvedl zpátky k sobě.

On sám…

Vzpomínky se vracejí a stává se z nich neuvěřitelná skutečnost.

Zlo bylo poraženo dobrem.

Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.

Záleží na člověku, zda bude chtít, nebo zda úmyslně zavře oči před neskutečnou bolestí způsobenou světlem pronikajícím na místa, kde věky vládlo pološero, a ještě neskutečnější Láskou, nebo ji přijme a stane se někým, nad kým žasnou i andělé...