Taky jste se s ním už určitě někdy setkali. Aspoň jednou jedinkrát. Jestli ne, gratuluju vám. Takového tvora je totiž ve většině případů dobré nepotkat.

Mluvím o tzv. skleníkových křesťanech.

(Pozn. Následující řádky jsou zobecněním mých dojmů z různých setkání s různými lidmi v různých situacích. Není mým cílem trefovat se do nikoho konkrétního. Nebudu psát, že vše, co se zde objeví, je smyšlené a nemá základ v nikom reálném, protože by pak podobné vypisování nemělo cenu. Reálný základ tu je. Ale taky hora nadsázky a možná kapka ironie. Takže komu chybí smysl pro humor, může si prohlédnout nádherný obrázek skleníku a kliknout na šipku "zpět" či na nádherné logo Signálů v pravém horním rohu. :) )

Skleníkového křesťana poznáte snadno už na první pohled. Ne přímo díky známému: Dlouhé sukně, bledá líčka..." nicméně naprosto typické pro tuto skupinu lidí je odívání ve stylu "Koukej, kde jsem byl. A pak se zeptej, abych ti mohl říct, jak skvělá to byla akce. A navíc je to skvělý způsob evangelizace, ne? Třeba někoho bude zajímat, proč mám na triku zrovna nápis "Be planted." (pozn. heslo WYD Madrid 2011)

Dále se projeví při rozvíjení duchaplné konverzace. Pokud se nebude točit okolo minulého či budoucího setkání mládeže nebo jiné akce podobného rázu, místních společenství, duchovních zážitků, liturgického kalendáře, či trapasů od oltáře (což je přece vždycky vtipné, ať jde o jakoukoli bezvýznamnou blbinu), moc si nepokecáte. Možná ještě o tom, co kde četl/viděl/slyšel zajímavého (nejlépe na nějakém profláklém křesťanském webu), ale to bude tak všechno. Když se pokusíte nadhodit jiné téma, nepovede se vám to a navíc budete pokládáni za přízemní.

Když jsme byli u těch akcí, tak skleníkový křesťan si nemůže nechat ujít nic, co má v názvu "křesťanský," "katolický," či jiné podobné přídavné jméno. Z tohoto důvodu nemá čas na podnikání věcí s lidmi, se kterými by jinak byl rád, jen kdyby oni chápali, že on tam přece jet musí... Takže milý skleníkový křesťan má objeté všechny možné a nemožné setkání, festivaly, duchovní obnovy, víkendovky... a dokáže o nich samozřejmě velice zasvěceně hovořit... v kroužku s ostatními skleníkovými křesťany.

S objížděním akcí souvisí tzv. syndrom překvapení. Na vaši zápornou odpověď na otázku, zda se nechystáte do té a té Horní Dolní, kde bude to a to setkání, odpoví překvapeným až šokovaným výrazem, který říká: "Jak si vůbec můžeš dovolit nejet?! Taková příležitost vidět to a zažít ono...! To už skoro hraničí s vlažností ve víře! Neměl bys s tím ke zpovědi?!" A pokud člověk nedodá jako omluvu nejlépe smrtelnou nemoc, zůstane holt v očích skleníkového křesťana odpadlíkem.

Skleníkový křesťan má taky na vše vyhrazený radikálně křesťanský názor. Na tom přece není nic špatného, podotýkáte. Je přece povinností všech křesťanů jakékoli odrůdy mít na vše radiklálně křesťanské názory. To ano. Nemám nic proti radikálně křesťanským názorům, když dotyční křesťané dokáží rozumně vysvětlit, proč ten který názor zastávají. Ne jen omílat dokolečka fráze odposlouchané z kázání a přednášek a vyčtené z chytrých brožur. A to i ve chvíli, kdy se s danou problematikou potkají v reálném životě, kde prostě poučky z chytrých knížek ve většině případů až tak stoprocentně a černobíle nefungujou.

Může se stát, že se ve skleníkovém křesťanovi začne usazovat nebezpečný parazit - duchovní pýcha. Protože žije ve skleníku, nedokáže pochopit problémy, jaké jsou s životem na čerstvém vzduchu, kde jsou na pořádku dne pravidelně různé přeháňky nebo vichry. A tak se stane, že ze svého bezpečného místečka začne pohrdlivě shlížet na své okolí, které nemělo takové štěstí na místo růstu.

Skleníkový křesťan je v praktickém a reálném životě nepoužitelný. Hroutí se ze sebemenších problémů a konec světa pro něj nastává ve chvíli, kdy ho všechny ty jeho aktivity přestanou uspokojovat a on poprvé na vlastní kůži ucítí, jaké to je, hledat si duchovní vyžití i ve všedním životě.

Tváří v tvář skutečným problémům skutečných lidí je bezmocný. Přestože teoreticky má všechno promyšlené, zjišťuje, že je holý nesmysl tyto pravdy získané hodinami na přednáškách a následném brouzdáním se v křesťanských vodách internetu, sdělovat tomu, kdo to všechno doopravdy zažívá. Jsou z tak ideálního prostředí, že sami nemuseli nikdy nic opravdu závažného řešit a jsou v šoku z toho, že život může být opravdu krutý.

Nezajdete si s nimi na jedno, protože málokdy pijí alkohol a ještě řídčeji chodí na místa, která nemají nic společného se slovy víra, modlitba, křesťanství... (doplňte sami)

Otázkou zůstává, zda se jedná o jev v životě křesťana přechodný (třeba taková puberta, kdy má člověk na všechno svůj názor a přestože je ještě dítětem, cítí se hrozně dospělý) či trvalý, případně jak dlouhého trvání má. Doufám, že moc dlouhého ne, jinak hrozí reálné nebezpečí "zeskleníkovatění" celého křesťanstva...

Pozn. na závěr - obdivuju výdrž všech, kdo dočetli až sem a nezvedli se ze židle. Pokud někdo ale už stojí a myslí si něco o tom, jak se dobře kritizuje okolí, ale do svého svědomí si jistá pisatelka nehrábne, případně, jak vidím třísky v očích btratří a sester a přehlížím obrovský trám v tom vlastním, musím na svoji obranu podotknout, že mé dojmy z úvodu článku jsou většinou dojmy o mé skleníkové maličkosti... tedy s tím, že se netrefuju se nikoho konkrétního, jsem trochu kecala ;)