Kdo mě zná, ví, že jsem minulý rok ke svému nemalému překvapení úspěšně dokončila středoškolské vzdělání, řekla si, že té školy ještě nemám dost (ono taky s gymplem člověk zrovna moc nevyhrál) a že si chci ještě pár let ve školních lavicích posedět. A ke svému nemenšímu (dokonce o hodně většímu) překvapení jsem se i na VŠ dostala a celého půl roku na ni více či méně úspěšně funguju.

Jako malého, milého a hlavně nezkušeného prváka na mě čekala spousta překvapení... a jedním z nich je zkouškové období, kdy jsem přišla na to, že i já (!) se musím někdy učit. Naštěstí jsem na to přišla včas, protože zrovna historie je obor, kde se třídí už po prvním semestru, a to nemilosrdným sítem starověku (olomoučtí historikové mi dají za pravdu).

Učila jsem se. Sice míň, než jsem chtěla, ale to je další věc, se kterou jsem se, jako čerstvý vysokoškolák musela smířit. Na střední je učení moc, ale úměrně čtyřiadvacetihodinovému dnu. Na vysoké je toho tolik, že dokonce i flákači jako já, si začali stěžovat, že na učení nemají čas, protože se... ano, správně, učí.

Učila jsem se, ale informace ne a ne lézt do hlavy. Do toho vedle mě vystresovaná kamarádka, která, ač ve třeťáku, zkoušku opakuje se mnou (a její zkušenosti mi moc sebevědomí nepřidávají). Hlášy z řad rodiny, že já to přece zvládnout musím, že když ne já, tak nikdo. Stres z toho, že když to nezvládnu, tak nejenom, že zklamu všechny ty nadějeplné příbuzné, ale pak v dalších dnech se asi opravdu budu muset vzdát spánku, protože už netuším, jak jinak nedostatek času řešit. A do toho blbá nálada a v hlavě myšlenky typu, že jsem k ničemu, že nic nezvládnu, když se hroutím z takových blbin jako jsou zkoušky, že jsem absolutně nepoužitelná...

A do toho všeho, co mi už pomalu začínalo přerůstat přes hlavu, přišlo skrz jedno kázání a pohádkovou asociací toto:

Představ si, že by se před tebou najednou zjevil a kde se vzal, tu se vzal, sympatický kudrnáč s oblekem šitým na míru, drobnými růžky mezi stylovými kudrnami, kopytem pěkně schovaným v botě a nabízel ti, že za jeden droboučký podpis krví by byl starověk v cajku. Co bys mu na to řekla? A pořádně se zamysli.

Tak jsem přemýšlela. A pak přišla s odpovědí:

Děkuji, nechci. Vím, co se schovává za jedním podpisem. Sice získaná zkouška, ale zato ztráta všeho ostatního, co mám. Sice bych měla starověk, ale k čemu by mi to bylo, kdybych ztratila svoji rodinu, přátele, svůj vztah s Bohem. Radši budu nedostudovanou historičkou-filozofičkou, než pokračovat s jednou splněnou zkouškou, ale bez toho, čeho si v životě cením nejvíc... Za smlouvu s ďáblem mi starověk fakt nestojí... není tak důležitý, jak si myslím. Se starověkem nebo bez - jsem Tvoje, Pane, a jenom na Tobě záleží, jestli ze mě tu studovanou historičku uděláš, nebo ne. Já se snažím, jak nejvíc umím. Možná to nestačí, ale nejsi náhodou Všemohoucí? Kde jsem já slabá, tam jsi silný. Všechno máš pevně v rukou. Ať se stane cokoli, nic mi neublíží, protože těm, kdo Tě milují, napomáhá všechno k dobrému. Dávám Ti své sny a plány, dávám Ti své zoufalství a svou naději. Dávám Ti své představy, strachy a radosti. Dávám Ti svá rozhodnutí i náhodné události. A věřím, že to proměníš. Že mě skrze radosti i starosti, zoufalství i naději, radost i smutek, smích i slzy, stres i bezstarostnost, svátečnost i všednodennost přitahuješ blíž a blíž k sobě. A žádná neudělaná zkouška mi Tě nevezme.