...aneb o novém pohledu na starou známou frázi :)

To jsem tak byla jednou u zpovědi a za pokání dostala pomodlit se právě tuhle modlitbu (což mě velice potěšilo... aniž to dotyčný kněz tušil, trefil se do jedné z mých nejoblíbenějších :) ).

Tak samou lehkostí opět čerstvě svaté vznášejíc se určitě nějakých pět centimetrů nad zemí, vzala jsem kancionál, abych pokání splnila a nabytou svatost aspoň na týden zachovala (poznámka pod okraj: už začínám nechtěně psát ve verších... tady vidíte, jak nebezpečný je kontakt s jistým druhem lidí :D ).

A, možná i vzhledem k tomu, co jsem v té chvíli řešila, jsem najednou učinila další ze svých kolumbovských objevů. Nástroj nemusí vědět, jak a k čemu je používán, stačí, když to ví ten, kdo s ním pracuje. Kladivem se hřebíky dají jak zatloukat, tak vytahovat. A nepovažujeme za nutné onomu nástroji sdělovat, co a proč s ním hodláme provádět. Stačí nám, že my víme, jak ho správně použít.

 

Učiň mě, Pane, svým nástrojem pokoje. Ne vždycky rozumím tomu, co a proč se okolo mě děje a proč potkávám zrovna tyto lidi a proč nedokážu být tak prospěšná a užitečná, jak bych si představovala. Vlastě mám pocit, že tomu nerozumím nikdy. Ale věřím, že Ty víš. Že si ze mě děláš svůj nástroj. Že nepotřebuju žádný manuál na to, jak se ke komu chovat. Že jestli jsem Ti jednou řekla, že chci být Tvoje, tak Tys to vzal vážně a bereš mě do rukou, abys skrze mě uskutečnil maličkou část svého obrovského a nádherného díla. Nemusíš mi říkat, co se děje. Ani proč. Ne, že bych to nechtěla vědět, víš sám, jak jsem zvědavá. Ale vím, že to nepotřebuju. Že jsem v rukou Mistra, který ví, co dělá. Nástroji se přece nesděluje, proč dělá právě to, co dělá. Ani dokonce to, jak to dělá. S nástrojem se pracuje. Nezáleží na nástroji, ale na ruce, která ho vede. Učiň mě svým nástrojem. Ať vnáším lásku, kde je nenávist, smír, kde jsou hádky, pravdu tam, kde je omyl a zmatek. Učiň mě svým nástrojem, ať vírou stavím hráz pochybnostem, ať překlenu propast zoufalství, křesám světlo tam, kde je tma. Věřím, že tohle všechno, a mnohem víc, dokážeš jenom skrze to, budu prostě žít. Bez zbytečného přemýšlení "co by, kdyby," bez zbytečného filosofování, bez nekonečného bombardování Tě otázkami. Ty víš všechno, já nemusím vědět nic. Vždyť říkáš, že to jediné, co musíme udělat, aby se začaly dít zázraky, je jen říct, jako Maria, obyčejné a upřímné "Ano" Tvé vůli. A pak, v každodenním životě, ve všednosti a povinnostech, v oblastech mého života, kde to čekám nejmíň, uděláš ze mě svůj nástroj pokoje.

Amen.