Můj Pane, mluvím k Tobě už jenom ze setrvačnosti. Připadá mi, jako bych omýlala prázdné fráze, jakoby život ztrácel smysl. Začínám chápat, proč se na nás nevěřící dívají jako na blázny a fanatiky. Chápu, že na první pohled není nic smysluplného na víře ve spoustu paradoxů a odvolávání se na kohosi, kdo žil a zemřel před dvěma tisíci lety. Chápu, že vypadá nesmyslně svěřování každého detailu svého života Tobě, který vlastně ani nemusíš existovat, který opravdu můžeš být jen personifikovaným přáním lidstva. 

Můj život se začíná podobat pláni plné kostí. Předsevzetí jedno po druhém postupně padá, s nimi i mé odhodlání zase začít znova.

Zase? Vždyť to ani nemá cenu! Znova spadnu, znova Tě zklamu. Nemá cenu Ti znova přidělávat starosti.

Žiju setrvačností. Den ze dne. Jdu a nechápu, jak si kdo může myslet, že víra je berlička pro slabé. Já bych tu berličku momentálně nejradši zahodila a žila sama pro sebe, neřešila, že jsem Tě znova zklamala, že nemám na to, abych byla opravdu jenom Tvojí.

Přesto jdu. A když si myslím, že je nejhůř, že už dál opravdu nemůžu, když pozoruju, jak pomalu vevnitř umírám, říkáš:

 "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal." (Ez 37, 12-14, nedělní první čtení)

Můj Bože, věřím Ti. I když jsem slepá a hluchá, i když jsem mrtvá, věřím Ti. Věřím, že i mě vyvedeš z mého hrobu, který jsem si vykopala lhostejností a vlažností. Věřím, že mě můžeš zachránit. Věřím, že spolu s Tebou nejenom umírám, ale i vstávám z mrtvých. Věřím, že i tento čas použiješ k tomu, abys tříbil zlato a přitáhl mě blíž k sobě. Věřím, že těm, kdo Tě milují, všechno napomáhá k dobrému. 

Věřím. A tato (jak mi někdy připadá, bláznivá) víra mě drží při životě.