Jedna skoro na den rok stará...

 

Potkala jsem ho na cestě. Pod nohama mi křupaly první sněhové vločky.

 

Byl zvláštní. Měl líný pomalý krok, vypadalo to, že se prochází jen tak, nazdařbůh. Oblečený byl v teplém kabátě, na nohou se mu skvěly krásné kožešinové boty. Určitě příjemně teplé, pomyslela jsem si a podívala se na své obnošené tenisky.

Vtom se zastavil a sehnul se. Rozšněroval své teplé boty, vyzul je a kývl na mě. Jeho oči byly průzračné, čisté. Vlastně jsem podobné oči nikdy neviděla. A přece mi byly povědomé…

Přišla jsem k němu a on řekl: „Jsou tvoje.“

Užasle jsem se na něj podívala. On mi však ten pohled jenom oplatil, pak se pomalu otočil a šel si svou cestou.

A pak jsem si toho všimla. Nevím, proč mi to nedošlo předtím… šel sněhem, na sobě kabát (zdálo se mi to, nebo už nevypadal tak teplý?), ale jeho nohy… byly bosé (asi jsem předpokládala, že bude mít ponožky. Proto jsem byla tak překvapená). Do bledé kůže se zakusoval okolní chlad a dával jí růžový odstín.

„Hej, člověče!“ zavolala jsem.

Nic.

„Hej, slyšíš?“

Konečně se otočil.

„Vem si je zpět, zmrzneš,“ řekla jsem.

Lhostejně pokrčil rameny. „Potřebuješ je víc než já,“ odvětil.

Nevzdávala jsem se. „Máš před sebou dlouhou cestu.“

„Jak to víš?“

Teď byla s pokrčením ramen řada na mě. „Nevím. Vypadáš tak. Ale ve sněhu bosý daleko nedojdeš. Zmrznou ti nohy a…“ dál jsem se už nedostala. Otočil se a zas se vydal dál, nohy stále promrzlejší.

 

Vydala jsem se za ním. Nenechám ho přece samotného, říkala jsem si. Měla jsem o něj strach.

Přišli jsme k nízké budově. Před ní stál člověk obalený hadry a bušil, co mu síly stačily, na dřevěné dveře. Ty se rozlétly, jen aby se ozvalo: „Táhni, dokud nezaplatíš, nemáme místo!“

Bylo to kruté. Stmívalo se a mráz přituhoval. Ale nějak jsem znala zdejší nepsané pravidlo: Nezaplatíš, nepřežiješ.

„Můj“ člověk se přiblížil k tomu žebrákovi. Svlékl kabát (pod ním měl jen lněnou košili), dal mu ho a ze všech kapes, co ještě měl, vyštrachal své peníze. I ty se s cinkotem sesypaly do dychtivé žebrákovy dlaně. Znova se prohledal, aby se ubezpečil, že dal opravdu všechno. Pak se spokojeně usmál a měl se k odchodu.

„Počkej!“ zavolala jsem zase. „Nemůžeš odejít bez peněz. Vždyť… nenajíš se, neseženeš nocleh… dneska nikdo zadarmo nic nedělá!“

Jen se zase záhadně usmál a pokrčil rameny.

Vtom se na škvíru otevřely dveře jiného domu (Bylo jich víc? Nebylo? Nevím.) a vyklouzla malá, drobná dívka. Byla celá vyhublá, skoro průhledná, takové nic. Prosebně se na něj zadívala.

Usmál se.

Překvapeně jsem zamrkala. Zdá se mi to, nebo opravdu omládl? Když jsem ho zahlédla poprvé, tipovala bych mu tak třicet, teď však vypadal sotva na polovic. Malý, nepořádný kluk, nic nemá a vyráží na cestu. A s sebou bere dívku, kterou nikdo nechce.

Nepřežijí, ani jeden! Myslela jsem si se strachem.

„Nemůžeš ji vzít s sebou,“ řekla jsem mu jemně. „Nemáte nic, co by vás udrželo naživu. Je mráz a vy jste skoro nazí. Přichází noc a nemáte kam hlavu složit.“

Opět se na mě podíval svýma čistýma očima. Odkud je znám? Uvažovala jsem marně.

„Nic nechápeš,“ řekl pevně a oba vyrazili.

S obavami jsem se za nimi vydala.

 

Šli jsme stále stejnou cestou, minuli mnoho domů, on však jen u každého chvíli počkal, lehce zaklepal, smutně zavrtěl hlavou a šel dál.

Pokaždé, když se takhle zastavil, nahlédla jsem do rozzářeného okna. Ve všech jsem viděla vánoční stromky. Tam však probíhal bujarý večírek, onde bouřlivá hádka, jinde zase u štědrovečerního stolu panoval místo pokoje a radosti lezavý chlad lhostejnosti, nenávisti, nepřejícnosti. Všude byly Vánoce a všude něco chybělo. Dokonce i okolo kostela jsme šli, tam se ale všichni tak snažili o bezchybný průběh liturgie, že malého kluka a zanedbané holčičky si nikdo nevšiml.

Můj strach o ně narůstal. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat, abych je ochránila.

On se na mě jen smutně podíval. Zas ty povědomé oči.

Pochopila jsem, že já nemůžu dělat nic. Šli jsme tedy dál.

Plno dalších domů jsme obešli a u všech zavrtěl hlavou.

 

Došli jsme až k velké budově, snad to byla nemocnice. I tady človíček (teď už opravdu človíček, nevšimla jsem si změny, ale opět omládl) zaklepal. Čekal. Čekal déle než u předcházejících dveří.

Nakonec se dočkal. Otevřelo malé dítě, asi tak velké jako on sám. Vypadalo to, že se dobře znají, dítě se široce usmálo a pustilo človíčka i tu dívku dovnitř.

Vklouzla jsem za nimi, musela jsem vidět, co se s nimi stane.

Ano, byli jsme v nemocnici. Kráčeli jsme bílou chodbou lemovanou řadou neosobních, sterilních dveří. Scházeli jsme patra a čím jsme byli níž, tím větší teplo na mě sálalo.

Človíček byl pořád stejný, zato dívka se proměnila. Celá zkrásněla, snad i přibrala, vlasy se jí leskly, oči zářily. Človíček ji chytil za ruku a usmál se na ni.

Vešli jsme do dveří se znamením kříže. Odsud se na mě vyvalila přímo vlna horka, nebylo to však nepříjemné. Měla jsem pocit, že jsem tu vítaná, že jsem doma.

S dítětem, človíčkem a dívkou jsme vešli. Ocitli jsme se v malé nemocniční kapli, právě začínala půlnoční mše. Byla tu hlava na hlavě, všichni pacienti, kteří měli tu smůlu a zůstávali na svátky v nemocnici, řádové sestry (starající se o ty nemocné), pár doktorů. Človíček se spokojeně usmál.

„Přišli jsme včas,“ oznámil mi radostně. Nechápavě jsem se na něj podívala. Celou dobu mířil sem? Slyšel i nevyřčenou otázku. „Mířím tam, kde na mě čekají, tam, kde kromě dveří mají otevřená i srdce. Mířím tam, kde nezapomněli, proč se dnes slaví Vánoce, tam, kde jsou lidé otevření tomu, co říkám, kde jsou otevření sobě navzájem.“ Znova se usmál a podíval se na mě průzračnýma, povědomýma očima. Opětovala jsem jeho pohled. Začínala jsem chápat.

 

Kněz zahájil mši. Na všech tvářích zářila radost, všichni vítali právě narozeného Krále, který přináší lidstvu vysvobození, klaněli se Mu. Človíček se proměnil. Stále měl podobu dítěte, zářila v něm však královská důstojnost. Zrak mi padl na jeho ruce. Na zápěstích byly jasně viditelné jizvy. Sám dal všechno, co měl, i sám sebe, dal se všem, i těm, kteří Ho a Jeho Lásku nepřijali. Kaplí se rozezněl slavnostní zpěv: „Narodil se Kristus Pán…“

 

 

„…veselmé séé, z růže kvíítek vyykveet náám…“ znělo falešně z rádia. Nepovedená vánoční reklama. Obrátila jsem se na posteli. Je ráno! Nejdřív jsem se lekla, že jsem, jako vždy, zaspala a prudce jsem otevřela oči. Pak mi to došlo. Dneska nevstávám nikam, je Štědrý den! Zrak mi padl na dřevěný křížek na stěně. Dal se všem. I těm, kteří Ho a Jeho Lásku nepřijali. Vybavilo se mi dítě v jesličkách, na které se každý rok v kostele dívám. Jeho průzračné oči jsou mi povědomé…