Tak, zase je to tady. S mizícím slunečním svitem a přibývajícími starostmi občas mizí i můj pověstný optimismus, už nepomáhá ani přirovnání o slunci, co svítí přes mraky, protože prostě někdy odpoledne mi zapadne a ignoruje, že já to světlo fakt potřebuju.

Znáte taky takové ty chvíle, kdy na vás prostě spadnou všechny problémy, kterým jste do teď docela obstojně čelili a vy najednou vidíte tak akorát velké nic, ptáte se po smyslu a voláte směrem do nebe, ať se něco stane, že tohle už fakt nedáte?

Tak přesně takhle jsem volala.

"Bolí to. Můj Bože, vím, že máš plán, ale já ho prostě nevidím. Nebo vidím a děsí mě, že bys po mě mohl chtít něco, co nezvládnu, protože jsem prostě ještě jenom děcko, co si zkouší hrát na dospělé, protože mu nic jiného nezbývá. Můj Bože, vím, že víš, co děláš, věřím Ti, ale... Prostě... (a tady jsem vyjmenovala všechno, co mě bolí, kde mě to bolí, jak mě to bolí, atd., prostě jako u doktora. Popíšete problém a čekáte recept na zázrak - tedy na lék, který vás těch neduhů zbaví) Tak, Bože, co s tím mám dělat? Co mi předepíšeš?" skončila jsem svůj lítostivý monolog (jo, věděla jsem, že moje problémy nestojí za nic, ale komu jinému se vypovídat, než tomu, o kom vím, že ho z ničeho neruším, neotravuju, kdo chápe, že i když se rozčiluju na celý svět, že to tak nemyslím a u koho nezhrozí, že si moje slova vyloží špatně, protože mě zná mnohem líp, než já sama?)

Bůh přistoupil na moji "hru na doktora" (jakže to je? Kdo nebude jako dítě...? :) ) a k mému překvapení odpověděl: "Tak, po důkladném vyšetření jsem nenašel nic závažného. Prostě rosteš. Tak se ta tvoje nemoc jmenuje, růst. Když rostou zuby, bolí to. Proč myslíš, že by nemělo bolet i tohle? S radostí ti oznamuju, že jsi naprosto zdravá po všech stránkách. Tak se neboj a věř mi. Bolesti se nelekej, je naprosto přirozená a úměrná věku."

No povězte, není skvělé, když se dočkáte přímé odpovědi? :D Sice ne na to, co vás pálí nejvíc, ale to je právě to. Růst (rychlý i pomalý) se neobejde bez bolesti.