Při poslouchání včerejšího evangelia mě opět něco napadlo (nejspíš si založím rubriku "Zaujalo při mši" nebo tak něco... vyplatí se poslouchat, co se čte, fakt :D ).

 

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu."

"Zajeď na hlubinu, na místa, kde se nemůžeš spoléhat jenom sám na sebe, na místo, kde musíš svěřit všechno mě. Zajeď do nejistoty, zajeď do hlubin svého strachu. A tam začni. Tam spusť své sítě."

 

Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“

"Pane, já tam nechci. Už jsem tam byla. Copak nepamatuješ? Ty bezesné noci, kdy jsem Tě volala, kdy jsem pod sebou cítila jen černou prázdnotu. Bylo to k něčemu? Nebylo. Jsem pořád ta samá, pořád stejně dobrá i zlá. Ale když myslíš... když to říkáš Ty, tak se tam zas vydám. Zajedu na hlubinu své nejistoty a svého strachu."

 

Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.

Poslechla jsem a užasla. Tam, kde dřív bylo prázdno, je teď plno ryb, příležitostí. Strach a nejistota nezmizely, jen jsem dokázala vidět jejich smysl, dokázala jsem se nenechat paralyzovat, dokázala jsem žít.

 

Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“

Plná úžasu se zmůžu jen na: "Pane, tohle si nezasloužím. Myslíš to vážně?"

 

Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“

"Neboj se. Myslím to naprosto vážně, ještě vážněji, než si vůbec dokážeš představit. Od teď budeš zajíždět na nejen na hlubinu své nejistoty a svého strachu, ale budeš se ve stejných vodách plavit se svými bližními v jejich nejistotách."

 

Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Na takový skok víry ještě připravená nejsem. Ale dej mi sílu, můj Pane, ať dokážu nechat všechno, co mě od Tebe odvádí a jít jenom za Tebou. Amen.

 rozhoď sítě