...ta je vždycky všude přítomná...

zpívám si dneska, Bůh ví proč :) A že mi to ladí do toho slunečného počasí, kdy paprsky lechtají na holé kůži a zahřívají tak, že i já věčně zmrzlá můžu říct: "Je teplo." (Ano, teplo, k horku ještě pár stupňů chybí :D )

Tak si prozpěvuju, pěkně ve svižném tempu, pak mě ale, v souvislosti s tím, že poslední dobou... se prostě něco děje, napadá: Vždycky všude? Jako fakt? Z té písničky kape sentimentální optimismus jak z vafle namočené v medu! Ne každý den přece svítí slunce, ne každý den se můžeme pokochat oblouhou bez mráčku a říct si, jak je ten život fajn a krásný... Někdy musíme vyrazit s deštníkem, který je nám stejně jako obrana před lijákem platný jak takový ten malý deštníček z dezertů, někdy je celé dny pod mrakem a pod mou zahřívací teplotou (tzn. 25°C), takže ani těch padesát vrstev nestačí, někdy sirový vítr profoukne i tu značkovou větrovku... Ne, tehdy slunce rozhodně nesvítí, tak Boží Láska fungovat nemůže... nebo je snad pravda, že existujou chvíle, kdy jsme v životě doopravdy sami, Bohem opušteni?

Na chvíli se mě zmocnila beznaděj z té lhostejné šedi, která na mě vykoukla z těch myšlenek...

Pak se ale ozvala racionálnější stránka mého já, ta, která dávala ve škole pozor: Chceš tvrdit, že když je pod mrakem, nesvítí slunce? A to si říkáš gymplák?! Jo, moje druhé já umí být kousavé a občas se tváří jako ztělesnění sarkasmu a ironie, zato ale umí v pravou chvíli uhodit hřebíček na hlavičku. Proto ho taky ještě u sebe trpím.

A mě došlo (ano, opět přichází ta chvíle pro potlesk, kdy objevuju už dávno objevené a poznávám dávno poznané): Boží Láska JE jako slunce, JE vždycky všude přítomná (a je to tak úžasná pravda, že by se měla vyslovovat co nejmíň, aby přestala znít jako kýčovité přeslazené klišé). Slunce je taky vždycky všude, kdyby nebylo, tak kromě toho, že je plískanice, vichřice a kdovíco, byla by ještě tma. Což by nebylo dobré. Bezhvězdné nebe, ostrý vítr, bodavé kapky vody a do toho tma jak v pytli... se světlem člověk aspoň ví, na čem je, vidí, že ta plískanice není tak hrozná, jak by se zdála v noci, že támhle na obzoru už jsou mraky světlejší, tudíž se za chvíli vyčasí.

Taky jsem si vybavila tuto písničku, jejíž text vznikal v komunistickém vězení: Za mrakmi je moje milované Slnko

 

Můj Pane,

díky, že Tvá Láska nás obklopuje jako sluneční svit

i když ji necítíme,

nevnímáme.

Díky,

protože právě tehdy, kdy se nám zdá vzdálená,

je nám nejblíž a pomáhá zdolávat bouře našeho života.

Díky

za to, že Tvá Láska září v našich životech

i přes mraky a mlhu, které se leckdy šíří z našeho nitra.

Díky

za Lásku, která nás obklopuje tak,

že bez ní

nejsme schopni žít,

i když si to neuvědomujeme.

Díky.