Půl roku stará slohovka ze školy, úvaha na téma následujícího citátu (ano, opravdu byl na výběr):

 

V každém člověku je propast, kterou může naplnit jen Bůh.“ (Blaise Pascal)

 

   Dnešní doba je bohatá snad na vše. Hranice lidských možností se stále více posouvají, naše potřeby jsou naplňovány (a zase vyprazdňovány) kosmickou rychlostí. Právem bychom mohli říct, že citát o propasti a Bohu, byť vyřčený slavným vědcem, není tak aktuální jako v době svého vyřčení. Už si nemusíme vysvětlovat záhadný běh lidského života, výskyt válek a nemocí neúprosnou Boží vůlí jako naši předkové. Spousta věcí je vysvětlena, spoustu věcí dokážeme ovlivnit. Místo, které u předešlých generací bylo určeno Bohu, jsme si zabrali pro sebe.    A naše zkušenost, hlavně z minulého století, nám jen potvrzuje myšlenku, se kterou jsme přišli už v dobách osvícení.

   Bůh je mrtvý. Ať žije člověk!

   Přesto můžeme (třeba v naší zemi) pozorovat, jak se po dlouhém komunisticky ateistickém tichu protrhla hráze duchovna. Objevuje se pradáváná touha člověka zbavit se zodpovědnosti za svůj život, který se svěřuje do rukou vzdálených hvězd nebo bezduchých karet, ale také jiná touha, touha po tichu, po čemsi, co nás beznadějně převyšuje, ale čeho stejně toužíme za každou cenu dosáhnout. Touha po dokonalosti, touha „dotknout se nebes“, ta touha, která se v nás probudí při pohledu na vysoké hory nebo jasnou noční oblohu.

   Tato touha, žízeň (jistě prohlubována v dobách, kdy se věda stala modlou), to je ta propast, kterou má na mysli Pascal.

   Kdo je ale Bůh? Co je Bůh? Co může zaplnit tuto propast, prázdnotu, kterou ani pořádně neumíme pojmenovat?

   Už víme, že to není nic z toho, co má moderní člověk k dispozici. Také se ale některým lidem při vyslovení slova „Bůh“ ježí vlasy na hlavě a vybavují se vzpomínky na babičky, které celé hodiny proklečely v kostele, předříkávaly modlitby a jako hlídací pes kontrolovaly skutky své i svých bližních, těžko říci, které víc. Skrývá se snad Bůh tady? Je odpověď na naše nejhlubší touhy ve vlhkých studených kostelích a žádá po nás nesmyslné omýlání modliteb a plnění absurdních příkazů? Od takového Boha dají všichni ruce rychle pryč, děkuji, nechci.

   Nezbývá než Boha, tedy to, co vyplní naši propast, ať je to cokoli, hledat dál. Profesor Tomáš Halík v jedné své knize napsal, že Bůh se mu jeví spíš jako otázka, než odpověď. Záhadný, tajemný Bůh. A svatý Jan ve známém biblickém citátu zase, že Bůh je láska.

   Záhadný, tajemný, skrytý Bůh je láska. Paradox, výzva pro naše schopnosti. My lidé jsme podobné výzvy měli vždy rádi.     Vydejme se tedy na dobrodružnou cetu objevování Boha a dejme tak našemu životu smysl, který dnes leckdo postrádá.