Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě,

Ty víš, kdy sedám, i kdy vstávám,

poznáváš mé myšlenky už zdálky,

dřív, než si něco pomyslím, víš o tom.

 

Kdybych od Tebe chtěla utéct, schovat se,

skrýt se před Tvou tváří, dělat, že Tě neznám

a přešla bych přes všechny pouště a oceány,

které na zemi jsou,

přesil bys každé zrnko písku a spočítal každou kapku vody, abys mě našel.

A našel bys mě.

 

Schovala bych se za Slunce, za jeho oslepující zář,

která spálí vše živé.

Ty bys ale Slunce zastínil sám sebou, zhasl bys jej, vzal do rukou a ukryl, abys mě našel.

A našel bys mě.

 

Skryla bych se do temnoty, oblékla si černočerný plášť,

kapuci hluboko do čela,

sestoupila bych hluboko, jak nejhlouběji by to šlo,

až bych byla jenom já a ta nejhustší, nejhloubější a nejčernější tma,

která mě schovává.

Ty bys přišel a tmu prozářil svým světlem, prohlédl mou skrýš,

šel ke mně, vysvlékl mě z mé temnoty, objal mě a zašeptal:

"Konečně jsem tě našel, moje milovaná."

A já bych se v Tvé náruči stulila jako dítě v klíně matky

a s vděčností a troškou studu špitla:

"Konečně jsi mě našel, můj Milý."