Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě,
Ty víš, kdy sedám, i kdy vstávám,
poznáváš mé myšlenky už zdálky,
dřív, než si něco pomyslím, víš o tom.
Kdybych od Tebe chtěla utéct, schovat se,
skrýt se před Tvou tváří, dělat, že Tě neznám
a přešla bych přes všechny pouště a oceány,
které na zemi jsou,
přesil bys každé zrnko písku a spočítal každou kapku vody, abys mě našel.
A našel bys mě.
Schovala bych se za Slunce, za jeho oslepující zář,
která spálí vše živé.
Ty bys ale Slunce zastínil sám sebou, zhasl bys jej, vzal do rukou a ukryl, abys mě našel.
A našel bys mě.
Skryla bych se do temnoty, oblékla si černočerný plášť,
kapuci hluboko do čela,
sestoupila bych hluboko, jak nejhlouběji by to šlo,
až bych byla jenom já a ta nejhustší, nejhloubější a nejčernější tma,
která mě schovává.
Ty bys přišel a tmu prozářil svým světlem, prohlédl mou skrýš,
šel ke mně, vysvlékl mě z mé temnoty, objal mě a zašeptal:
"Konečně jsem tě našel, moje milovaná."
A já bych se v Tvé náruči stulila jako dítě v klíně matky
a s vděčností a troškou studu špitla:
"Konečně jsi mě našel, můj Milý."
Komentáře
moc pěkné :-) klidně by z toho mohl být žalm 151 :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.