Opět se mi povedlo vyhrát literární soutěž (tutéž, co minulý rok), tentokrát 3. místo, téma Naše školství, naše škola.

 

Ticho. Klid a mír. Tma. Sladké sny.

„Bzzzz! Bzzzz!“

Prudce sebou trhla a otevřela oči. Kde to je? Co se děje?

To jenom mobil splnil svědomitě svoji úlohu a připomněl, že dnes se vstává. Ale kam…? Co je vlastně za den…? Včera… jo, to byla neděle. Takže dneska je… NE! Dneska je pondělí! Poslepu nahmatala hlučící přístroj a odložila vyzvánění. Opět se propadla do sladkého spánku…

„Bzzzz, bzzzz!“

Stejný scénář jako před pěti minutami Tentokrát se mozek probral už o něco rychleji a s otráveným vědomím, že dnes je opravdu pondělí, dal ruce příkaz, aby budík definitivně vypla. Ještě chvíli ležela, hlídala se, aby už neusnula, budík už vyhrávat nebude. Pak se s největším sebezapřením vyhrabala z teplé peřiny a vylezla z postele. Odstartoval tradiční ranní rituál. Záchod, snídaně, oblečení, zuby, vlasy, šminky, zkontrolovat, jestli něco nezapomněla a jestli bratři vstávají, bunda, boty. Otevřela dveře, těsně předtím, než na ni zazvonila Nika, kamarádka, se kterou, kromě patra, sdílela i celé dětství.

 „Zas nestíháme,“ oznámila, „holky už tam stojí.“

„Proč chodí tak brzo?!“ posteskla si Mája. Tedy, Marie, ovšem, co pomatuje, odjakživa byla pro všechny Mája. Pravděpodobně to mělo něco společného s tím, že jako malý prcek měla osobní problém s výslovností svého jména.

„Nevím. Proč my chodíme tak pozdě?“ oplatila otázku Nika. Mája rezignovaně pokrčila rameny. No co, svět se nezblázní.

Výtah opět nevěděl, kde je nahoře a kde dole, prožíval rutinní ranní zácpu. Po pěti minutách se konečně rozhodl zastavit i ve čtvrtém patře.

Cesta dolů, jedny dveře, druhé. Chladný vzduch Máju trochu probral a definitivně utvrdil v tom, že je opravdu pondělí a ona na cestě do školy.

Překonaly s Nikou vzdálenost asi tři sta metrů, které je dělily od zbytku Jasenecké skupinky. Už tam zase stály všechny. Sestry Monča s Denčou, jejich sousedka Áňa a ještě Hela.

„Za to mohl výtah!“ hlásila už z dálky Mája. „My za to dneska fakt nemůžem.“

Zachytila Nikčin pohled. „Dobře, trochu jsem nestíhala, no.“

„Tak si nastav budík  o půl hodinu dřív,“ radila se širokým úsměvem Monča, Májina spolužačka. „To by nepomohlo, Moni. Já bych si zas myslela, že mám moc času a stejně bych nestíhala,“ zakřenila se Mája.

„Ty jsi případ!“ oplatila úsměv Monča.

Chvíli si všechny šlapaly po nohou, to když chtěly chodník přimět, aby se rozšířil úměrně k jejich počtu. Když zjistily, že to nepůjde, vzdaly to a zařadily se pěkně do dvojic, jako ve školce, a vydaly se konečně na cestu.

„Jak umíš tu biolu?“ prohodila mezi řečí Monča k Máji. Do té jako by píchlo. „Co?! Biolu!? My dneska píšem?!? Do hááje…!“ Zase jsi zapomněla! Nadávala si v duchu. A to máš zrovna průměr na hraně!

„A z čeho to vlastně je?“ zeptala se. „Měkkýši.“

„Tak na ty jsem se ani nepodívala. Do háje!“ zopakovala svou oblíbenou nadávku. „A kterou hodinu to vlastně máme?“ zeptala se.

„Druhou.“

„Jo, tak to je v pohodě. To se stihnu v klidu naučit,“ oddychla si.

„To vůbec není fér. Ty se na to ani nepodíváš budeš mít za tři. A já, která se to pěkně poctivě učila, to budu mít úplně stejné!“ nadávala, jako už tolikrát předtím Monika.

„Vidíš, a proto se neučím. Já bych tu trojku dostala tak jako tak. Jak v té chemii.“

To bylo opravdu k naštvání. Ať se člověk učí jak dlouho chce, z jistých předmětů dostává stále stejné známy.

Příchod na gympl se opět konal sedm padesát osm. Však co, dvě minuty je spousta času. Ke skříňce, shodit ze sebe svršky… a… „Moni, co máme první hodinu…?“ „Ájinu.“

„Já si ten rozvrh asi zapamatuju až v červnu. A – ach jo, já ji mám doma! Chápeš to? Jednou ji zapomenu dát do skříňky a…“ Májino hartusení přehlušilo druhé zvonění. „Tak zatím,“ pozdravila ještě Monču a zamířila do třídy. V angličtině byly každá v jiné skupině.

Stihla to na vteřinu přesně. Jejich angličtinářka totiž patřila k tomu málu kantorů, kteří chodili včas. Možná to mělo něco společného s tím, že má kabinet jen přes půlku chodby.

Po úvodním „Sorry, Mrs teacher, I forgot my books at home.“ „So, you have to cooperate,“

Mája začala odpočítávat minuty do konce hodiny. Angličtina patřila, stejně jako většina ostatních předmětů, k těm nudným. Většinu gramatiky chápala, stačilo se jenom učit slovíčka… a tady nastupovala Májina největší neřest – lenost. „Mě se nechce,“ se poslední dobou stalo výmluvou pro spoustu věcí. Věděla, že to není asi úplně nejlepší, v půlce druháku ale prostě chybí motivace. Učit se? Vždyť na pololetní vysvědčení se nikdo nedívá. A v druháku tím tuplem. Dělat domácí úkoly doma? Toho ideálu se vzdala už v primě. Proč? Většinu úkolů zvládla ve škole… a ten zbytek… no co, jedna pětka, žádná pětka.

Zatímco dumala nad neutěšeným stavem svých pracovních schopností, dočkala se vytouženého zvonění na přestávku. Je na čase vytáhnout biolu. Naneštěstí je tu však malý problém. Sešit už od listopadu nevede, zápisy si dělá do čmáracího bloku. Tak, kde ti měkkýši jsou? Fyzika, uhlík, sociální skupiny, další fyzika… á, tady jsou první, tady druzí… tak vzhůru do toho! Mája se začala učit. A nestačila se divit, čeho všeho jsou ty malé (a velké) potvory schopné a jak se jmenují všechny části jejich těla (oni něco takového vůbec mají??). Do konce přestávky zbývají tři minuty. Májino hlasité „do háje!“ se rozlehlo třídou. „Tam je ještě další á pětka!! Co to je?!“

„To je, Májo, zrada,“ odpovídá Zuzka, další kamarádka, se smíchem.

„A ty to, Zuzi, umíš?“ zeptala se Mája opatrně. Není nic horšího, než  když je člověk vlastní vinou jediný blbec v okolí. Něco jiného je, když jsou takoví blbci dva.

„Ne, ani jsem se na to nepodívala,“ řekla Zuzka a Máji se viditelně ulevilo. Když se neučila ani Zuzka, tak to zase taková krize nebude. „Já se na to podívám a zbytek si vycucám z prstu,“ pokračovala bruneta s pihovatým obličejem. No jasně, pomyslela si Mája, Zuzka si to vycucá z prstu, ale odkud si to mám vycucat já?

Zvoní. Mája se snaží dostat do hlavy ještě co nejvíc informací o měkkýších. Kdyby aspoň v těch hodinách nespala! Možná by si i něco zapamatovala. Jednou polovinou mozku se úporně snažila zastavit vteřinovou ručičku na hodinách, zatímco do té druhé zkoušela narychlo nacpat informace o stavbě těla hlemýždě zahradního. Horní tykadla – oči, spodní – čich. Radula, scolex, plicní vaky. Pozdě. Učitelka vchází do třídy. Mája se ještě snaží něco se naučit v rekordním čase půl minuty.

„Zadání neotáčejte, dokud ho nebudete mít všichni,“ zní příkaz. Jakmile Mája papír podezřelé velikosti dostala, okamžitě ho zvedla proti světlu a koumala zrcadlově otočené otázky.

„Moni,“ v jejím hlase zněla lehlá panika. „Čím dýchá hlemýžď?“ Věděla, že to četla, že je to skoro pod nadpisem vlevo nahoře… to bylo ale všechno.

„Já nevím… on má nějaké ty… no… plicní vaky nebo něco takového, ne?“

„No, já to taky nevím, proto se ptám!“

„Jo, on má ty plicní vaky.“

Je k nezaplacení sedět vedle nejlepší kamarádky, která se ještě ke všemu učí.

„Tak, otočte a pracujte.“

Mozek se rozjíždí na plné obrátky, přesto to ve většině případů nepomáhá. Rozdíly mezi mlži a hlavonožci… tak škeble a chobotnice… tam rozdíly jsou, ale jak to napsat inteligentně? Do háje, to krevní barvivo jsem fakt věděla… to bylo něco jak ten jed… kyanin… jo, to bude cyanin! Jakou má chobotnice nervovou soustavu… co já vím?! Někde jsem slyšela něco o gangliové… to by mohlo být…

Patnáct minut uběhlo až nepřirozeně rychle.

„Tak, budeme končit. Pošlete mi zezadu zadání s papíry…“

Třída ožívá, všichni si kontrolují správné odpovědi. Máju nic z toho pro jistotu nezajímá. Ví, že má minimálně polovinu špatně, ale aspoň sedm bodů by mít mohla…

Učitelka oznamuje, že testy opraví hned, ať to má z krku a povoluje učení se do ostatních předmětů.

„Tak co?“ ptá se Mája Zuzky.

„Nevím. Cosi tam mám…“

„Já tam mám skoro všecko!“ chlubí se Eliška, vytáhlé ztřeštěné stvoření. „Dokonce jsem si vzpomněla aj na tu blbou hlavu scolex… jmenuje se to tak, že jo…?“ pokračovala.

„Jo, scolex,“ uklidnila ji Mája. Scolex byl jediný, u čeho si byla jistá, že má na sto procent dobře. Ještě spolu s plicními vaky.

Zbytek hodiny uplynul poměrně jednotvárně  a  mírumilovně, vrchol dění přišel, když Eliška, sedící hned v první lavici u katedry, Máji oznámila, že má pravděpodobně čtyři a půl bodu. Ze dvanácti. Známky ještě nejsou, i tak je nad slunce jasné, že bude mít „plný počet,“ tedy za pět. Zuzka získala o celé tři body víc.

Zvoní na velkou přestávku. V první třídě to znamenalo, že polovina vyučování je pryč, v sextě, že se den dohrabal do své první čtvrtiny. Mája zasténala. Ještě dvě hodiny do oběda! Připadalo jí, že je v té škole už aspoň týden.

Po velké přestávce přicházela fyzika. Pro Máju Veřejný nepřítel č.2, hned po chemii. Opravdu se snažila dávat pozor (po delší době usoudila, že by to bylo dobré), když ale po půl hodině nepřestával učitel mluvit pouze v nesrozumitelných písmenkách, ze kterých šla Máji hlava kolem, definitivně to vzdala a najela na osvědčený režim „Dělám, že něco dělám a u toho spím.“ Po deseti minutách, které se určitě schválně natahovaly, aby si zabraly ten časový úsek, který většinou vlastní půlhodina, konečně zazvonilo.

„Co máme teď?“ vyhodila Mája otázku do éteru.

„Jazyky,“ přišla odpověď od Elišky.

„Ach jo… Evi, bylo něco za úkol?“ zaměřila se na spolužačku, která s ní je ve skupině a vždycky všechno ví.

„Asi ne… jenom si přečíst ten článek El buen negocio.“

„Aha, takže nic psacího… díky,“ usmála se.

Po náročném výstupu do „věže,“ nejvyššího patra ve škole zase chvíli nemohla popadnout dech. Jak se za ním marně honila, opět zazvonilo. Mája ty zvuky už nenáviděla. Ale ještě třičtvrtěhodina a bude oběd. Třičtvrtěhodina dlouhá jako… no, jako vždycky, když je španělština, které Mája snad jako jediná ze skupiny rozumí, takže se může beztrestně flákat.

Konečně se odvlekla i poslední dopolední hodina. Oběd! I když měla Mája hlad, věděla, že nemá cenu se cpát v nekonečné řadě. To si radši s Mončou, Zuzkou, Eliškou a Evou zalezly na odpočívadlo a nejhorší zácpu přečkaly ve svorných záchvatech smíchu nad kravinami, kterým se můžou smát snad jen ony.

Začala Eliška: „Máte se?“

Mája odpověděla: „Mám se. Máš se ty?“

„Ne, nemám.“

„A kdo tě teda má?“

„Nikdo mě nemá. Ani já sama sebe nemám.“

„Ty se nemáš…? Teda, ty nemáš sama sebe…?“

„Ne.“

„V Elišce zavládla anarchie!“ zakončila plodný dialog Mája… a celá pětka měla na dalších pět minut  zaneprázdněné bránice. Dopoledne končí, začíná odpoledne plné smíchu a výplodů mozků utahaných čtyřhodinovým přemýšlením. A Máji letí hlavou: To je teprve pondělí a další dvě hodiny před náma!