El mundo de mi alma

Taky se vám někdy stává, že si z ničeho nic vybavíte nějaký verš z Bible?

A taky, že vás, bez návaznosti na kontext toho verše, napadne něco jako příběh, kde by se ten verš hodil jako nadpis??

A ještě k tomu v matice???

Mě se tohle všechno nedávno stalo. První závan inspirace přišel právě v matice, převážná část tohot "inspirativního záchvatu" vznikla ve škole, tedy úroveň podle toho vypadá. Přesto se mi tento "záchvat" docela líbil, tak jsem zvědavá i na vaše názory. :-)

Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. (Ř 13,12)

Seděl ve své malé komůrce, okolní temnotu prozařoval pouze mihotavý plamének svíčky. Tato noc byla dlouhá. Alguïn však cítil, že se už chýlí ke konci. Tma za okny byla hutnější, těžší a černější než doposud. Alguïn naposled přes sebe přehodil temný plášť a sfoukl svíčku. Temnota ho přikryla dokonale, teď byla jeho přítelem. Přesto ho dokázala i zradit a jiného, nepřítele, přikrýt lépe.

Dveře vrzly, sotva postřehnutelný stín pronikl ven. Během této dlouhé noci se naučil pohybovat tak potichu a nenápadně, že většinou ani věrní nepoznali, že se blíží.

Po paměti prokličkovával temným uličkami Města, které si dávno nedokázal vybavit za denního světla, když jeho zostřený a vycvičený sluch zachytil jemňoulinký šramot. Ztuhl. Chvíli naslouchal okolnímu tichu, pak pronesl: "Hvězdy zůstávají skryty." Čekal. Neozvalo se nic. Pak opět zaslechl to lehké šustění. Bleskurychle tím směrem vrhl jednu z mnoha ostrých šipek. Svist! Následoval sípavý vzdech.

Alguïn se nezdržoval a vydal se dál. Ani v nejmenším ho nezajímalo, koho připravil o život. Přítel to rozhodně nebyl, neodpověděl na heslo.Takže nepřítel, protože nic mezi zde neexistuje.

Dál se kradl uličkami, dával pozor, zda ho nepotká další nepříjemné překvapení.

Vytáhl z kapsy minci a položil do temnoty. Mince zmizela v neviditelné ruce a Alguïn  mohl bezpečně projít po něčem, co mohlo být chatrným mostem, jak usuzoval z vrzání dřeva a pohupování chodníku ve větru.

To byl život za dlouhé noci. Zabij, abys nebyl zabit. Podplácej, abys nečekal zradu. Nevěř nikomu. Tedy, věř, ale počítej i s tím, že může lhát. Temnota může skrýt leccos. Skutky tmy mají být tajemné, nikdo nesmí vědět, co doopravdy děláte, nikdo nesmí znát váš záměr. Ani přátelé, ani věrní.

Už aby to skončilo, pomyslel si Alguïn. Začínaly mu nepříjemně lézt na nervy všechna ta nařízení a normy, všechna doporučení, která "zaručovala" přežití, všichni, kdo se tvářili jako ochránci bezbranných, zatímco byli jedna ruka s temnými tvory. Nic nebylo tím, ze co se vydávalo, vše se ukrývalo za tu zrádnou roušku tmy.

Konečně dorazil na místo. Jak bylo jeho zvykem (a byl to věru užitečný zvyk za této dlouhé noci), prošel dveřmi tak potichu, že nikdo vevnitř ani nezaregistroval sebemenší záchvěv zvuku. Chvíli postál, nastražil uši. "Musíme se připravit. Zakrátko přijde naše chvíle."

"Jak si můžeš být tak jistý? Dal bych ti i za pravdu, kdybych viděl jediný důkaz, že se to blíží. Kdybych viděl aspoň jediný náznak svítání."

Ano, jsou to nepochybně hlasy věrných, poznal Keira a Hamila. Teď o sobě mohl dát vědět. Lehce zaklepal na veřeje dveří, kterými právě vešel. Hlasy v místnosti okamžitě utichly.

"Hvězdy zůstávají skryty," ozval se obezřetně Keir.

"Ale naděje zářit nepřestane," odpověděl Alguïn klidně na heslo věrných a vešel do místnosti mihotavě ozářené svíčkou.

"Alguïne! Konečně! Už čekáme jen na tebe!" zvolal Keir, tedy střední, baculatá postava v dlouhém hábitu s kápí přes hlavu. Věrní si nevěřili ani navzájem mezi sebou.

"A nemohli jste se dočkat, takže jste už začali, co?" zeptal se jízlivě Alguïn, vysoká hubená postava a zasedl do společenství dalších jedenácti dlouhých plášťů. Nesnášel, když na něj nečekali.

Keir jeho poznámku ignoroval a pokračoval v dialogu s Hamilem, který Alguïn přerušil: "Až přijde svítání, bude pozdě. To už musíme být dávno připraveni k boji. A svítání se blíží."

A rozhořela se opět jiskrná debata, jako už tolikrát předtím, o tom, zda vůbec nějaké svítání čekat, zda se připravovat nebo nechat den, ať přijde a být zaskočeni, jestli vůbec nějaký den přijde. To bylo nejspornější. Západ slunce viděli všichni, ale bylo to tak dávno, že někteří přestali věřit, že dočkají i jeho východu.

Hlasy se přelévaly, stoupaly a klesaly, bublaly a vybuchovaly. Bylo to bojiště slov, v němž není poražených ani vítězů, jen hněvu a zatvrzelosti srdce.

"Tak dost!" jeden hlas se vznesl vysoko nad ostatní a umlčel je. Všichni upřely svůj pohled na Alguïna. "Tímhle nic nezískáme, jen ztratíme. Vzpamatujte se! Od čeho si říkáme věrní?! My nemáme tápat v pochybnostech, my máme věřit, že svítání přijde a chovat se podle toho! Pro mě už tma trvala příliš dlouho, očekávám příchod světla! A jestli někdo nesouhlasí, nepatří mezi věrné."

"A jak si můžeš být tak jistý?!"

Hádka hrozila užuž vypuknout, když mihotavá svíčka najednou skoro přestala svítit. Na knotu zbyla jen namodralá kulička, která, když se na ni upřely všechny pohledy, rozhořela se opět a zářila víc než předtím. Možná to bylo náhlým závanem vzduchu a možná taky ne. Přesto všem řekla totéž.

"Souhlasím s Alguïnem. Před svítáním je totiž největší tma," prohlásila postava sedící hned naproti němu, známá pod jménem Eran. "Ano," navázal další, "noc pokročila, den je konečně blízko. Odložme tedy temné skutky, oblečme zbroj světla a s prvními ranními paprsky pojďme do boje!"

Na to prohlášení všichni toužebně čekali, teď ho přijali klidně, v tichosti. Ta chvíle byla slavnostní, důstojná, stejně jako okamžik, kdy se právoplatný král ujímá trůnu, či vydává rozhodnutí, na něž se napjatě čekalo a jež změní osudy mnoha lidí.

Začal s tím Alguïn. Napřímil se a shodil kapuci, která do této chvíle ukrývala jeho obličej v milosrdném stínu. Teď odhalila úzký rovný nos, rty do přísné linky a tmavé oči. Havraní vlasy mu spadaly kolem oválné tváře k ramenům.

Přímým, vyzývavým pohledem přejel zbylých jedenáct. Na světě už není co skrývat, vše bude, vše musí být odhaleno. V mihotavém osvětlení se jako z hloubi moře vynořovaly další a další tváře, rozličné, ani jedna nebyla podobná další, každý obličej byl naprostý originál. Ze shromáždění dvanácti anonymních osob se stalo společenství dvanácti lidí. Teď už nebylo cesty zpět. Co bylo odkryto, nemůže se znova schovat. Co jednou začalo, musí i jednou skončit.

Alguïn pokračoval dál. Zvedl se ze židle a jediným pohybem shodil dlouhý plášť, jako když se vězeň zbavuje okovů, otrok obojku, dělník odhazuje poslední břemeno. Konečně cítil, že se může volně, svobodně nadechnout. Celá místnost se jakoby prozářila a ta záře vycházela jakýmsi způsobem z Alguïna, vlastně z jeho zbroje. Temný plášť ukrýval hrdého zlatého lva zářícího na stříbrném pancíři. Bylo to nádherné. Nádech po dlouhé době pod vodou. První pohled na světlo.

Radostné očekávání teď zachvátilo všechny. Víra ve svítání se proměnila v jistotu. Do šera místnosti zazářil orel. To se svého hábitu zbavil Keir.

A pak to šlo rychle, pláště padaly k zemi, zářivé zbroje odrážely světlo svíce a znásobovaly její hlas.

A teď tu stáli, všech dvanáct věrných, co nikdy nepřestali mít naději. Pochybnosti se rozplynuly, doufání se proměnilo v očekávání, byl to první odlesk vytouženého a tolik očekávaného světla. Měla to být chvíle velkých slov a nadšeného povzbuzování, zůstávala však tichá. A přece jí to neubíralo na radostné vážnosti, ba naopak.

Setrvávali v tichu, přišlo jim nepatřičné mluvit, pohledy byly mnohem výmluvnější.

Začalo to nenápadně. Náhle si všimli, že místnost nevypadá v porovnání s venkem tak světle. Pak, že jsou schopni rozpoznat v matném šeru rysy tak dlouho skrytých budov.

"Už je to tu," prohlásil Alguïn rozechvěle. Pak přelétl všechny pohledem. Každou tvář, každého člověka. Keira, Hamila, Erina, Bernëho i Loina, Merina, a další. Řekl prostě: "Vzhůru do boje."

Ano, do boje. Všichni věděli, proti komu. Všichni se za této dlouhé noci setkali s tvory, kteří obsadili jejich Město, kteří si ze slabých udělali otroky a silné zlomili, aby se stali slabými. Nemohli si je ve tmě prohlédnout, neznali jejich schopnosti. Chystali se bojovat proti neznámu. Přesto jim v očích plála naděje. Oni byli věrní. Oni se naděje nevzdávali. Drželi se jí, aťsi byla sebemenší.

Vytáhli meče. Zkontrolovali naposled svou zbroj. Navlékli štít. Vyrazili.

Obyčejné dřevěné dveře se rozevřely stejně vznešeně jako tepaná brána pevnosti. Dvanáct mužů vyrazilo ven. Spolu s nimi vyšli i sluneční paprsky. První po tak dlouhé době. Den se vrátil do Města. Slunce bolestivě ozařovalo čepele, brnění, štíty.

Jakési podivné plazivé stíny zalézaly do posledních zbytků temnoty. Lidé, obyvatelé Města, dříve zotročeni, s úžasem vycházeli ze svých vězení. K věrným se přidávali další a další, kteří si nesli staré, málem zapomenuté zbraně. Bitva byla předem vyhraná. Nebude sice lehké najít všechny služebníky temnoty, však ne nemožné. Den se vrátil, na stranu utlačovaných lidí přibyla mocná posila: světlo. Už nic nebude takové, jako za dlouhé noci. Už nebude strach, nejistota, bezmoc, slepota. Slunce vše prozáří a zažene všechny stíny.