Je to asi týden, co jsem byla na WUF Vsetín (mimochodem, je úžasně pohodlné,  když se podobná akce koná ve městě, kde žijete ;) ) a zhruba dva týdny, co jsem se snažila aspoň trochu prožít mši sv. na Cuatro Vientos. Pokud jsou mé odhady špatné, opravte mě. Připadá mi totiž, že tyto dny jsem prožívala aspoň před půlrokem.

 

Nejdřív svíravý pocit v Tarragoně, pravděpodobně strach, strach všechno prožít, abych se náhodou nezměnila. Pak osvobozující svátost smíření a povzbuzení, úmysl opravdu začít jinak, vůle ke změně, které jsem se bála.

Další silný zážitek z Madridu - růženec světla na americkém centru v rámci programu Love and Life. Tajemství světla promítaná na tři plátna v improvizované kapli. Pocit, že jsem ve středu dění, že se užasle dívám na Ježíšův křest a slyším hlas z nebe, že Mariina slova "Do whatever he says," jsou přímo pro mě, že máme i my do prázdných nádob okolo sebe lít vodu s nadějí, že Pán ji promění ve víno, že já jsem ten chromý, kterému Ježíš odpustil hříchy a říká: "If you have a faith, you will see God´s glory," že jsem spolu s Petrem, Janem a Jakubem na hoře proměnění a plná úžasu slyším: "This is my Son, listen to Him," a taky si uvědomuju, jak vzácná a krásná je Eucharistie, když pozoruju scény z poslední večeře zároveň s proměňováním při mši. Brečím a rozhoduju se, že tyhle chvíle si schovám do nejhlubších hlubin mé duše, ať mi můžou být posilou, až bude hůř.

Dobrodružství na Cuatro Vientos, kdy jsme se s vydatnou pomocí Boží a dvou kněží, kteří byli s námi, mohli naprosto nečekaně vidět svatého otce na dva metry.

 

Příjezd domů, den volna a pokračování v kulturáku. Nechtělo se mi. Ani trochu. Po davech v Madridu jsem si užívala to, že jsem doma konečně sama a okolo mě je ticho. Však kvůli tomu, že lístek jsem měla už od února, mi bylo trochu líto zůstat doma.

Nejdřív jsem se do celého dění vůbec nedokázala ponořit. V jednom kuse jsem srovnávala se zážitky z JMJ, jichž jsem byla plná. Pokud jsem těmito řečmi lezla někomu  na nervy (a já myslím, že určitě), moc se omlouvám.

Vrchol festivalu pro mě přišel poslední noc. Ne kvůli skvělým kapelám, ne kvůli seminářům a workshopům (i když vše bylo skvělé, hlavně Reilly), ale kvůli tomu, po čem jsem toužila celé ty tři dny. Ticho s Pánem. Konečně jsem si zašla do modlitební místnosti (kterou mimochodem holky nachystaly nádherně).

Nejdřív chvíle v jedné z oddělených "místností," pak půlhodinka před křížem, která se protáhla na dvě hodiny. Prožila jsem něco nádherného, hlubokého a intimního. Něco, co prostě nejde popsat slovy. Pak jsem se, ještě plná toho, co jsem prožila, vrátila do velkého sálu, kde měl slovo P.Tomáš Holub na téma třetího P: Povoláni. Mluvil o tom, kdy on sám prožil volání k jeho povolání (bylo to v Číně, kde se anglicky modlil za mexičana...) a o tom, že nejtěžší není krize v povolání, ale všední den, šeď všedního dne, kdy je třeba jenom vydržet. A já byla plná odhodlání, že to určitě zvládnu. Musím říct, že to už nebylo naivní očekávání typu: "Všechno půjde samo, budu pořád happy a zvládnu to levou zadní." Ne, to už bylo očekávání: "Bude to těžké, bude to hodně těžké, nějak si neumím teď představit, jak to zvládnu, ale my to, Pane, nějak zvládnem. Nemůžu přece to, co jsem načerpala v Madridu a tady jenom tak zazdít."

 

***

 

No, a přišlo prvního září, opět byla pro mě závazná povinná školní docházka. A kde jsem minulý rok skončila, tam jsem zase začala. V podstatě bez problému jsem se zas přizpůsobila školnímu režimu (to znamená: Razit si tu nejjednodušší cestu a přesto žít v dojmu, že je toho na mě strašně moc, dělat jenom to, co se po mě chce a zásadně nic navíc a v hodinách najet na režim "spánek s otevřenýma očima") a celý ten náboj, který jsem cítila se začal pomalu, ale jistě, ztrácet a šedost všedního dne na mě dolehla plnou mírou. Začala jsem pochybovat o tom, jestli je vlastně možné žít to všechno každý den. Jestli je opravdu možné zůstat zakořenění v Kristu a pevní ve víře, i když jsem o tom po katechezích na JMJ byla přesvědčená. I když od Madridu a Unitedu uběhlo relativně málo času, všechno mi už připadá neskutečně vzdálené. Jako sen. Krásný sen, který si pamatuju a září jako nějaký ideál v dáli. Ale víc nic. Mnohem blíž jsou mi starosti jako: kolik ještě dokoupit sešitů, co do kterého předmětu potřebuju, kolik toho dodělat ještě do matiky...

Přesto tvrdošíjně jdu. Nějak se nesmířím s tím, že to všechno byl jenom sen. Protože vím, že nebyl. Je to těžké. Mnohem těžší, než jsem myslela. Ale září ve mě věty: "Do whatever he says," a "If you have a faith, you will see God´s glory."

A ještě to, co jsem si odnesla z Worshipu: Sama to nezvládnu. Pane, musíš jednat za mě. Spolu to zvládneme. Amen.