El mundo de mi alma

Tak s touto povídkou jsem se přihlásila do literární soutěže nadace Jana Pivečky (slavný to rodák ze Slavičína...) a v kategorii próza vyhrála druhé místo...

 

Cena za chybu

 

Tma. Panovala skoro všude. Válela se při zemi a své pařáty vztahovala stále výš a výš. U stropu, kde bylo jediné okno, dosud jeden bleďoulinký paprsek statečně vzdoroval temné přesile, záhy však padl i on.

Temnota mohla začít slavit triumf. V této místnosti už ovládala všechno, včetně nitra mladé dívky choulící se v rohu.

Adriaste seděla s hlavou v klíně. Plakala by, ale už se jí nedostávalo slz. Spokojila se tedy s tím, že se kývala. Dopředu, dozadu, dopředu a přehrávala si události, díky kterým tu teď sedí a litovala se. Ona, tak nevinná, a oni ji tak hnusně zneužili!

Byl to krásný svět, který kdysi znávala. Tehdy byl plný smějících se lidí, zářivých rostlin, zpěvavých ptáků. Tehdy byl plný lásky, porozumění a přátelství. A ona byla součástí toho všeho, součástí té krásné Říše, které vládl dobrý Král.

Chvíli v hlavě ty myšlenky převalovala, chvíli se těšila z jejich jasu a radosti. Pak se však, hnána vlastní zběsilostí, vydala dál.

Přišli zdaleka, aspoň to tvrdili. Jednoduchý oděv, skromné vystupování, krásné zboží. Do toho úžasně stavěná postava s uhrančivýma očima. I když se jí už tehdy zdáli divní, tušila, že s nimi něco není v pořádku, přesto k nim obdivně vzhlížela.

A tito dokonalí muži vyhledali právě ji, prostou Adriaste, aby jim pomáhala, uváděla do svého světa. Všechno muselo být tajně, prý by se jinak stali terčem závisti a žárlivosti. Jak pošetilá myšlenka! Uvěřila, že v její krásné, dobré Říši existuje zlo, a tak ho sama nevědomky pomohla propašovat do samotného středu toho dobra.

A za to měla slíbeno nejlepší postavení v nové, lepší společnosti, krásné pokoje a nejvybranější šaty.

Pak se však stalo něco strašlivého. Zavírala před těmi myšlenkami oči, přesto se jí odvíjely pod víčky jako krutý film.

Opět viděla, jak se ti krásní muži mění před jejími zraky v hnusné nestvůry, slizké, hrbolaté, ohyzdné, slyšela, jak se jí vysmívají pro její naivitu, před jejíma očima ničí krásnou Říši, vraždí lidi, nikoho nešetří. Do uší ji bodaly výkřiky bolesti a beznaděje, cítila pach krve, smrti a zmaru. Ano, až tehdy pochopila, jakou strašnou chybu udělala, pochopila, že není všechno zlato, co se třpytí, že zlo dokáže vyvolat zdání dobra, že dokáže být zákeřné a vynalézavé.

Od těch osudových chvil žádného člověka nespatřila. Všichni byli mrtví.

A ona je bude brzy následovat. Hned po tom, co nestvůry před jejíma očima zničily Říši a svá ohavná těla nechaly spočinout na nádherných poduškách v krásných palácích, ji zavřely do nejspodnějšího sklepení, kde měla čekat na smrt. Na nespravedlivou smrt, pomyslela si pochmurně.

V těch chmurách by setrvala ještě dlouhé chvíle, kdyby se světlo nerozhodlo znova začít bojovat. Padl na ni paprsek žluté záře, do kterého vpadl stín temné postavy.

Už si pro mě jdou, pomyslela si s náznakem hysterie. Fakt, že postava ve světle odpovídala spíš postavě člověka než znetvořenému tělu zrůdy, její ubitá mysl na vědomí nevzala.

Pruh světla se ztenčil, pak zmizel úplně. Přesto v kobce nebyla úplná tma jako předtím. Kdyby se Adriaste pořádně podívala, zjistila by, že měkké, vlídné světlo vychází z té postavy, která vešla do jejího vězení. Ona však, když zjistila, že pro ni nikdo nepřišel, opět upadla do melancholické apatie.

„Adriaste.“

Ten hlas jí pronikl do morku kostí, burcoval její mysl, oslovil ji tak, jak už nikdo dlouho ne. V tom hlase slyšela něhu a lásku.

„Adriaste,“ zopakoval, „vrať se ze svých vzpomínek!“

Konečně vzhlédla. Chtěla vědět, komu patří ten nádherný hlas. Chtěla vidět tu jistě krásnou tvář a nádherné šaty.

Zaplavila ji však vlna zklamání. Nad ní stál v obyčejných, špinavých hadrech s obličejem zmačkaným tíhou let… žebrák.

„Kdo jsi?“ zeptala se otráveně.

„Adriaste, myslel jsem, že ses už poučila o tom, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá,“ pronesl žebrák káravě, přesto vlídně.

Zahanbeně sklopila zrak. Poučila? Ona? Ne, své chyby opakuje pořád znova jako tvrdohlavé dítě! Pomalu jí začalo docházet, že i ona nese podíl na zmaru Říše. Spáchala neodpustitelnou a nenapravitelnou chybu.

„Už to bude dobré. Každá chyba se dá napravit,“ řekl laskavě, jakoby věděl, co se v ní odehrává.

„Ne, nedá,“ pípla Adriaste potichu. A propukla v pláč. Už však neoplakávala sebe, ale to, co svou zaslepeností zničila. Už jí nezáleželo jen na sobě jako před chvílí. Už si  nemyslela, že byla jen podvedená, že na její straně žádná chyba nebyla. Už věděla, že hlavní vina je na její straně, vždyť se dali tak snadno prokouknout! Už na začátku jí na nich připadalo něco divného. Ale ona byla tak zaslepená. A teď už jí nepomůže nic.

Cítila, že ji žebrák objal. Zabořila se do jeho drsné náruče, nekontrolovatelně se otřásala vzlyky. Přesto se u něj cítila v bezpečí, izolovaná od všeho zla, kterému tak horlivě pomáhala. Chtěla v té náruči zůstat na vždy. Držela se jí jako tonoucí svého záchranného kruhu.

Nevěděla, jak dlouho tak setrvala, tu se však žebrák odtáhl a zpříma se jí podíval do očí. Ten pohled byl tak pronikavý, že se před ním cítila nahá, jediné zákoutí její mysli nezůstalo skryté.

„Doopravdy lituješ svých činů?“ zeptal se.

„Ano, doopravdy,“ šeptla. „K čemu to však je?“

Neodpověděl, jen se zvedl a třikrát zabušil na masivní dveře.

Otevřela poťouchle se šklebící nestvůra. „Opravdu to myslíš vážně?“ pronesla jízlivě skřípavým hlasem.

Žebrák se napřímil. „Ano,“ řekl bolestně.

Nestvůra si zamnula ruce a uvolnila vchod, kterým se začal valit celý proud těch hnusných potvor.

Adriaste čekala, že za chvíli nebude v její malé kobce k hnutí, místnost se však podivně rozrostla a prosvětlila.

Teď tu uprostřed stál žebrák a v uctivém kruhu okolo něj asi třicet nestvůr.

Dívka se krčila v koutku, udiveně čekala, co se bude dít.

Žebrák se ještě více napřímil a shodil otrhaný plášť.

Tu se všude okolo rozlilo veliké světlo, až se všechny nestvůry potácely a svými pařáty si zakrývaly bledé, mléčné oči. A uprostřed toho světla stál muž se zářivými vlasy, v tom nejskvostnějším oděvu jaký kdy viděla. Tvář se vyhladila, a kdyby nebylo těch pronikavých, jasných očí, Adriaste by myslela, že tu před ní stojí někdo úplně jiný, než ten, kdo tu s ní před pár chvílemi klečel a ptal se, jestli lituje svých činů.

Celou tu dobu s ní byl samotný dobrý Král Říše.

Nestvůry sice byly zaskočeny tou proměnou, když se však Král ani nepohnul a stále jen upíral oči s bolestným výrazem do dáli, odhodlaly se k činům.

Nejdřív jedna odvážná, ta, co s ním před tím mluvila. Pak se k ní přidávala další a další stvoření, rozradostněná z toho, že zářivý muž neklade odpor. Začala z něj strhávat jeho krásné roucho, cáry pak omotávala kolem sebe parodujíc tak samotného nejvyššího a dobrého Krále. Netvoři se předháněli v tom, kdo Krále nejvíc zesměšní.

Adriaste, zchromlá hrůzou a šokem, nemohla nic jiného, než vše pozorovat.

Konečně se nestvůry uklidnily a spokojeně odstoupily, aby se ještě naposled pokochaly ponížením svého největšího Nepřítele.

Stál tam úplně nahý, netvoři mu nenechali nic. Jeho tělo bylo plné škrábanců a modřin, laskavé a jasné oči plné bolesti.

„Proč?“ to slovo jí samo vylétlo ze rtů. Dívala se na něj se slzami v očích a nic nechápala.

„Protože za chybu se musí zaplatit, pak se napraví. Za tebe platím já.“

Bylo to nepochopitelné, ale přese všechno, co mu netvoři udělali, laskavě se na ni usmál.

„Protože tě nekonečně miluju,“ zodpověděl nevyřčenou otázku.

Nestvůry zaryčely smíchem. Smály se pošetilosti lásky, které však žádná z nich nebyl schopna.

Pak se zvedl ten největší netvor, neošklivější a nejhroznější v celé té přehlídce největšího hnusu a zla. Pán všech, kteří odmítají dobro, lásku a krásu

V ruce třímal jakýsi černý kámen s ostrou špicí, který se zlověstně leskl.

S vítězným výkřikem povalil Krále na kolena.

Adriaste zavřela oči, nechtěla vidět ty okamžiky, kdy ostrý hrot kamene ukončí msto jejího mizerného života život Krále.

Sluch se jí však proti její vůli velmi zostřil, slyšela víc, než chtěla. Ostrý svist kamene, odevzdaný vzdech Králův, slyšela, jak jeho tělo dopadá na zem, jak netvoři propukají v radostný jásot.

Zlo definitivně zvítězilo kvůli ní. Král je mrtvý, zemřel místo ní. Je konec.

Beznadějné myšlenky se jí honily v hlavě, po tváři se jí koulely horké slzy. Zmařila všechny naděje na vítězství.

Pootevřela oči, jako ve snu viděla jak nestvůry odcházejí, spokojené samy se sebou, rozhodnuté nechat ji zemřít hlady. Hlavně, že konečně dostaly toho pošetilce!

Za chvíli byla opět sama. Celu však stále neovládala tma. Z Králova zbitého a krví zbroceného těla vyzařovalo měkké, bílé světlo. Ležel na podlaze, tváří dolů, on, Král a ležel tam jako zločinec!

Adriaste se znova dala do pláče, uzavřela se do sebe. Teď už na ničem nezáleželo na ničem.

Náhle ucítila na tváři pohlazení jemného sametu.

Na kouzla nestvůr už znova neskočím, proběhlo jí hlavou.

Přesto jí ten samet připomínal doby dávno minulé, doby, kdy ještě vládl Král.

„Adriaste.“

Ztuhla, neschopná mluvit, myslet. Zaplavila ji vlna bláznivé naděje. Může to být pravda?! Není to jen vzpomínka?

Adriaste, vstávej! Zlo je poraženo, světlo zvítězilo! Adriaste!“

Teď už na pochybách nebyla. Nevěděla jak, ani proč, přesto to vědomí přišlo jako rána z čistého nebe. On žije!

Otevřela oči a uviděla ho na vlastní oči. Král tam stál, ještě krásnější, vznešenější a laskavější než před tím.

„P-pane…?“ Zakoktala. Najednou byla tak lehká, srdcem jí cloumal pocit, který už dlouho nepoznala. Pocit štěstí a hluboké, opravdové radosti. Chtěla se smát a zároveň brečet, tančit radostí, zároveň nechtěla přerušit hlubokost toho okamžiku.

Stále však nic nechápala. Hlavou se jí jako roj much honily otázky, nevěděla, kterou vyslovit dřív.

Král ji předběhl: „Pokud zaplatíš za chybu i o chloupek víc, než stála, vše, co bylo pokaženo, se zase vrátí. Nebylo jednoduché tu cenu zaplatit, ale už o tom nemluvme.“ Jeho oči byly též plné radosti a vroucí lásky, takové, jaké je schopen jen Král a nikdo jiný.

„Pojď se mnou obnovit Říši, pojď mi pomoct s novým světem! Pojď, zlo už nikdy nepřijde, jen pokud jej dobrovolně pozveš. Doufám však, že ti má láska ukázala správnou cestu.“

Jeho pohled byl pronikavější a hlubší než dřív.

„Podruhé už tě nezklamu, můj Pane,“ řekla Adriaste pevně a následovala svého Krále, který ji miloval tak, že za ni položil svůj život, který zaplatil za její chybu.