Byl jednou jeden typický páteční (scholový) večer. Mohlo to být tak před měsícem, před čtrnácti dny, nevím.

Jako každý takový pátek člověk už jede na půl plynu. Právě tyhle pátky se rodí ty největší hlody, ale tenthle pátek vznikla jedna velká pravda.

Jako vždy přišla Monča, jedna z našich vedoucích, s číslem žalmu, který se ten pátek zpíval. A my s kamarádkou Bárou jako vždy koumali, jestli ho známe, jestli uhodneme antifonu než se na ni podíváme a Báru napadl (či ho někde viděla) verš: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

A pak se začala strašně smát a zeptala se: "Víš, co mě k tomu napadlo? Na těchto základech můžete stavět." A ještě tu známou reklamní průpovídku i zazpívala. A já jsem se začala smát taky. Ale ne kvůli těm jejím prapodivným asociacím, ale kvůli velké pravdě, kterou tak nějak nechtěně vyslovila. Totiž že Kristus je kvádrem nárožním, na jehož základech můžeme doopravdy stavět. U Něj máme jistotu, že když na Něm postavíme svůj život, svoji budoucnost, svoje všechno, že se nám nic nezboří, že s Ježíšem nám bude všechno pevně a bytelně stát.