El mundo de mi alma

Tohle je tak trochu delší, než většinou podobné věci bývají... ale jinak se nenechte odradit ;). A i když někde objevíte opravdové historické postavy, jak dělají něco, co nemají- nelekejte se, tohle je příběh z mojí hlavy a všechno je tamschválně a účelně, i ty naprosto šílené historické nesrovnalosti, na které mě někdo upozornil až cca rok po tom, co je tohle napsané ;) 

Ryk v aréně nabýval na intenzitě. Do písku zrudlého krví konečně padl poražený. Vítězný gladiátor zvedl svou zbraň, krátký gladius nad hlavu na znamení triumfu. Na první pohled byl sám se sebou spokojený a hrudní pancíř se prudce zvedal a klesal, jak vítěz lapal po dechu, jednu nohu, svalnatou, ale přesto záhadně žensky elegantní, měl položenou na soupeřově obnažené krvácející hrudi.

 Ležící muž téměř neslyšně sténal bolestí. Dav šílel. Neznámý, jak mu přezdívali, opět zvítězil. Ale to nestačilo. Poražený soupeř už nesměl žít. V tribunách se čím dál víc objevovali palce otočené směrem dolů. Lidé se těšili na to, jak gladiátor nemilosrdně skončí život poraženého.

Elonia se prudce nadechovala. Mladý gladiátor byl dobrý soupeř, bojoval s velkým nasazením. Určitě měl pro co žít. Nechtělo se jí ho zabíjet. Dav skandoval stále víc, ovzduší houstlo. „Zabít, zabít, zabít!“ zvyšoval se ryk. Elonia nevěděla, co dělat. Aby dostala jídlo za vítězství, musí lidu vyhovět a mladého muže zabít. Ale něco v ní jí to nedovolovalo. Podvědomě nechtěla, aby zemřel jenom proto, že narazil na ni. Nevěděla proč, ukončila už tolik lidských životů, co udělá jeden navíc? Zvedla krátký meč na hlavu a chystala se udeřit. Koneckonců, každý gladiátor musí počítat s tím, že v aréně může zemřít.

Vtom mladík otevřel oči. Chvíli to vypadalo, že je opět zavře, aby nemusel čelit slunečnímu svitu a barevným rozmazaným stínům. Vzchopil se ale a zaostřil. A Elonia spatřila ve vyčerpaných očích děs. Děs ze smrti. A ona ho nemohla zabít. Chvíli stála s gladiem nad hlavou a sváděla vnitřní boj. Nějaký neznámý hlas jí říkal, ať jej nechá žít, její rozum zase ať ho zabije. Už meč spouštěla ke smrtelné ráně, ale nakonec se zastavila. Neškodně nechala zbraň sklouznout a pomohla gladiátorovi na nohy. Napolo ho odvedla, napolo odvlekla z arény. Dav zklamaně hučel a ona se jej snažila nevnímat, stejně jako zasunula do zapomenutého koutku mysli to, že přišla o potravu a střechu nad hlavou.

 

***

 

 „Co tě to popadlo?! Proč jsi ho nezabila, když to diváci jasně požadovali!?“

Tmavovlasá žena sklopila čokoládové oči. Její věk se nadal odhadnout díky jizvám, starým i utrženým nedávno i díky očím, ve kterých byla vepsána zkušenost s krutým světem.

Pokrčila rameny. „Nevím…prostě jsem nemohla…“

„Elonie, to mi nepovídej, zabila jsi jich tolik, že to nespočítám ani na všech prstech svého těla a najednou tě přepadne záchvat milosrdenství v nepravou chvíli! Už je přece jedno, jestli zabiješ o jednoho muže víc nebo ne.“ „Tenhle si zemřít nezasloužil.“ napadla ji jediná výmluva. Když se zamyslela, nezasloužil si zemřít nikdo, koho zabila. „Už nechci být, kat, Ichomadere.“ prohlásila.

„Doteď ti to vůbec nevadilo, Elonie, čím to?“

 „Každý může projít změnou.“

„Tak tahle změna tě právě stála obživu. Jestli to neodvoláš, tak tě tu už nechci nikdy vidět.“

„Tak to se loučím.“ řekla rázně, aniž by si doopravdy byla vědoma toho, co říká. Cítila se jako ve snu, kde je jenom divák, který nemůže zasahovat do děje.

„Tak fajn, jdi si, vypadni, jsem zvědavý, jak dlouho vydržíš.“ Nereagovala a vyšla z tmavého a smrdutého lokálu taverny. Věděla, že tam už nikdy nevkročí.

I když nežila zrovna v bavlnce, na život v římských ulicích připravená nebyla. Řím už dávno nebyl tím vyspělým, bohatým městem, i když si snažilo svůj lesk zachovat navenek co nejdéle. Falešná okázalost ale nedokázala skrýt nedostatek peněz a potravin i pochmurné ovzduší za hradbami.

Elonia procházela ulicemi a přemýšlela o svých šancích na přežití ve městě. Valné nebyly. Od jednoho žebráka se dověděla, že na smetištích je mnohem míň jídla než za starých časů a i ta trocha že je ve většině případů nepoživatelná. Pro ten den se tak uspokojila s prázdným žaludkem a ustala si u zdí arény, kromě taverny jediného důverně známého místa ve velkém Římě.

V dalších dnech zjistila, že její tělo se dokáže vystačit s trochou špinavé vody a jídla i pár dnů. Naučila se o obživu prát s ostatními, dávno se přestala dělit s ostatními bezdomovci. Na vlastní kůži pocítila neměnný zákon ulice: „Starej se o sebe, nebo nepřežiješ“. Po dvou měsících už dokonce uvažovala o tom, že by se vrátila k Ichomaderovi zpátky, uznala svou chybu a dál byla jeho nedobrovolnou milenou a zabíjela by pro zábavu lidu. Hned ten nápad ale zavrhla. Tak hluboko ji ulice ještě nepokořila.

 

***

 

 Kráčela jednou ze zatuchlých uliček, když k ní dolehl křik. Nejdřív mu nevěnovala pozornost, takového křiku bylo v římských ulicích plno. Pak však zaslechla úryvek řeči nějakého muže: „Já to říkal, za všechno můžete beztak vy! Řím upadá, protože se rouháte bohům!“ Elonia uslyšela dopadnout ránu, kterou následoval výkřik. „Proč jste tady? Odejděte a bude klid!“ „Nemáme kam jít, tady jsme doma.“ odpověděl druhý hlas, naplněný zoufalstvím. Elonia se přiblížila k místu odkud hlasy zaznívaly a naskytl se jí příšerný pohled: Ve staré špinavé uličce se na zemi choulilo něco, co bylo před procedurou ran a bitím možná lidskou bytostí. Nad ní se tyčil v porovnání s ní, urostlý a ramenatý muž. Právě se chystal znova udeřit. A Elonia nemohla jen tak přihlížet. Ten neznámý hlas jí radil, ať se zastane  ležícího. Nechtěla ho poslechnout, ale prostě musela. Připomínalo jí to situaci v aréně. Připadalo jí to tak dávno.

Zas se cítila jako loutka, když vystoupila ze stínu a řekla: „Nech ho. Za nic nemůže.“

Její drsný hlas sliboval v případě neuposlechnutí odplatu.

Stojící muž se otočil, pomalu, výhružně. „Nic jiného si nezaslouží rouhá se bohům.“

 „No a?“ opáčila znuděně. „Co dál? I bohatí se rouhají, běž si bušit do nich.Tenhle ubožák je na tom špatně už tak, nemusíš mu ještě přidávat.“

„Jinak co?“

 „Jinak… se asi brzo ocitneš na jeho místě.“

„To abych se zasmál.“ odpověděl jí a vrhl se na ni.

Trochu ji vyvedl z míry, ale léta strávená v aréně ji nezklamala. Odrazila jeho útok a potvrdila si to, co si myslela- muž je rozhodně silný. Naráželi do sebe jako dva rozzuření býci, bylo to o tom, kdo jako první padne. Elonia už začala být vyčerpaná, dny bez jídla se na ní podepisovaly. Ale i protivník začínal být vyčerpaný.

Oba si ve stejnou chvíli uvědomili, že pokračovat takhle nemá smysl. Začali okolo sebe kroužit jako dravé šelmy. Mohlo to trvat pár minut, mohlo to trvat i pár hodin. V podstatě to bylo jedno. Chodili by okolo sebe i dál, kdyby Elonii, zvyklé na rychlé souboje s akcí, nedošla trpělivost. Pohnula se, předstírala útok a chystala si vlastní obranu. Vykryla pěstní úder a vzápětí jej oplatila prudkou ranou, sevřená pěst se jí zaryla do protivníkovy pravé tváře. Ta rána jej přivedla k vrcholné zuřivosti. Byl zvyklý zastrašovat, ne bojovat s někým sobě rovným. Rozmáchl se a praštil Elonii vší silou do břicha. Zkroutila se bolestí, muž se chystal na rozhodující úder.

Vzpamatovala se a instinktivně uhnula. Setrvačnost zuřivce vedla dál, na zem mu Elonia pomohla prudkým kopancem. Praštil se hlavou o vyčnívající roh domu a bezvládně se zhroutil.

Mladá žena se na něj znechuceně podívala a vydala se za druhou postavou ležící na zemi. Byl to muž. Jemně jej otočila na záda a prohmatala hrudník. Našla tři zlomená žebra, jinak se zdál v pořádku, tep i dech byl pravidelný. Pak si jej pořádně prohlédla. Byl plavovlasý, i když pod vrstvou špíny to bylo těžko rozpoznatelné. Jeho tělo zakrývaly špinavé hadry, které byly možná kdysi dávno honosnou tunikou, jeho tělo bylo samá modřina a podlitina. Z vaku, který u sebe nosila, vylila trochu vody a nešťastníkovi zranění omývala. Pomalu otevřel oči. Krásné, světlemodré oči. Chvíli se orientoval v prostoru, pak mu rozostřený zrak padl na Elonii. Hleděl na ni a ona na něho. Tím pohledem si sdělili všechno podstatné. On jí děkoval a nechápal, proč se jej zastala. Ona odpovídala, že nemohla vidět, jak nespravedlivě trpí. A oba měli v očích zvláštní porozumění. Z toho jediného pohledu oba usoudili, že si jsou nějak podobní. Oba na okraji společnosti, oba díky svému přesvědčení.

„Kdo… jsi?“ zeptal se zastřeným hlasem. Elonii připadal podivně příjemný. Nevěděla proč, ale dokázala by ho poslouchat i celé hodiny.

„Jsem Elonia. Kdysi jsem byla gladiátorem.“ prohlásila úsečně. Čekala… ani nevěděla co čekala, ale to, co odpověděl, ji překvapilo: „Elonia, to je hezké jméno. Já jsem Veronicas a kdysi jsem byl spokojený, docela bohatý měšťan.“ Chvíli na něj vyjeveně civěla. „No, nejsem teď zrovna pohledný a bohatý jsem opravdu byl…“ pokusil se o úsměv.

„Ale nebudeme tu přece ležet až do Kristova druhého příchodu, zvedneš mě prosím? Moje rodina už bude mít strach…“

„J-jo, ale jistě.“vzpamatovala se a pomohla Veronicasovi na nohy. Rodina… on má rodinu, pomyslela si. Ona nikdy žádnou neměla. Možná měla, ale přišla o ni moc brzy, než aby si ji zapamatovala. Veronicas se nejistě postavil a kdyby jej Elonia nepodepírala, svezl by se zase na zem. „Asi ti pomůžu. Vždyť se sotva držíš na nohou, takhle sám nikam nedojdeš.“ nabídla se.

 „Díky, Bůh ti žehnej…“

Ona ho podepírala, on se snažil jít. Byli potichu, jen on jí sem tam řekl, do které ulice zabočit. „Tady ten dům vpravo, tady bydlím.“ řekl nakonec Veronicas. Kývla a vydala se tím směrem. Dům byl v podstatě chudá chatrč, zpoza tenkých dveří zaznívaly dětské hlásky. „Mám tři děti.“ Obličej mu při tom zněžněl. „Dva kluky a jednu dívku. Můžeš se na ně podívat, chci tě představit.“ „Ale-“ chtěla Elonia nabídku odmítnout, Verinicas se ale už opřel do dveří. „Jsem dma!“ ozval se jeho hlas jedinou místností v domě. I když nekřičel, Elonia jej skoro neslyšela, hlučná domácnost se okamžitě zastavila. U plotny stála vysoká žena s kudrnatými vlasy, špinavě blonďatými a zelenýma očima, veselýma, s živou jiskrou, přesto ale podivně klidnýma. Žena u plotny se konečně vzpamatovala z šoku. „Veronicasi?! Co se ti, pro smilování Boží, stalo?“

„Počkal si na mě Lucius. Zas si potřeboval ověřit, že je silný. Teď mu to ale nevyšlo.“ Zas zkroutil obličej v grimase vzdáleně připomínající smích. Žena se okamžitě ujala ošetřování muže, děti se shlukly okolo otce. Elonia začala cítit, že asi nebude vítaná, chtěla se tedy nenápadně vzdálit. Pokus jí ale opět nevyšel. „Kdo jsi?“ zeptal se nejmladší chlapec, který odtrhnul svoji pozornost od otce. Nevěděla, kam s očima. Pozornost toho malého caparta jí vadila.

„To je Elonia, přemohla Lucia levou zadní a pomohla mi dostat se k vám.“ představil ji Veronicas. „Elonie, to je má žena Elisa, to je Isabela, Ondřej a Pavel.“

„Ehm… těší mě.“ Pořád se cítila trapně. „Mě těší mnohem víc, Elonie. Pravděpodobně ti vděčím za manželův život. Jsi strašně vychrtlá, určitě jsi nic dlouho nejedla. Večeře bude za chvíli hotová, zůstaň jako host.“ Elonii taková vřelost překvapila. „Ale já…“

„Elonie, zůstaň,“ prosil Veronicas, „Určitě nemáš kde jít, kde by jsi dneska spala?“ Uznala, že nikde a chtě nechtě nabídku přijala. Byly to nejkrásnější chvíle jejího dosavadního života. Poprvé viděla rodinu, otce, matku, děti. Ti všichni ten nerozlučný celek, základ společenství, vytvářeli. Ovzduší vřelosti a porozumění ale prozařovalo ještě něco. Něco tak krásného a vznešeného, že se to obyčejnými lidskými slovy nedá vyjádřit. Všechno bylo obyčejné, prosté a chudé, přesto ale nádherné a povznášející na duchu. Celá rodina se shromáždila u stolu a Veronicas odříkal modlitbu: „Kriste, náš Pane, prosíme, žehnej nám všem, kteří budeme jíst dary, které nám dáváš. Žehnej také našemu hostu a přitáhni ji k sobě.“

„Amen.“ odpověděl zbytek rodiny.

 Při těch slovech cítila Elonia němé volání. Ne vtíravé, ale plné lásky, něžně starostlivé.

Obyčejná ovesná kaše představovala pro Elonii hotovou hostinu. Poprvé za několik měsíců se najedla.

„Tak,“ začal Veronicas, když dojedli, „Elonie, pověz nám něco o sobě. Rád bych poznal člověka, který mi pomohl.“

Zarděla se. „Není to nic hezkého k poslouchání.“

„Když nechceš, nebudeme tě nutit.“ Ta slova ji překvapila. Opět se přesvědčila o zvláštní lásce těch lidí. Cítila, že by měli znát pravdu. „Řeknu vám to.“ Začala neohrabaně, „Jmenuji se Elonia. Nevím, kde jsem se narodila, nevím, kdo byla má rodina. První, na co si ze svého života vzpomínám, je špinavá putyka, kde jsem doteď žila. Byla jsem gladiátor, cvičili mě k tomu, a když jsem se bránila, zbili mě a pár dnů nedali najíst. Musela jsem se podvolit a od patnácti jsem za stravu a místo na spaní bojovala v aréně. Málokdy se stalo, že můj protivník zůstal naživu a já ani jednou neprohrála. Až do toho dne, nevím, jestli to bylo dávno nebo před pár dny. Ten den byl jako každý jiný až do toho zápasu. Stál proti mně mladík, asi tak starý jako já ve svých začátcích. Byl to dobrý soupeř, bojoval o svůj život, nechtěl umřít. Porazila jsem ho. Lidé chtěli, abych ho zabila, ale já nemohla. Nevím proč, ale pomohla jsem mu odejít. Nevím, co se s ním pak stalo, vím jen, že díky mému slitiování jsem se ocitla na dlažbě. To je asi všechno. Mohla bych se vrátit, ale to zabíjení mi nepřipadá správné. Nechápu, proč jsem změnila názor, prostě je to tak.“ Odmlčela se.

„Od té doby,“ navázala, „se mi zdá sen. Sen o muži, který bydlí v chatrči u moře. Zdá se mi, že na mě čeká…“ skončila.

„Jdi za tím snem.“ prohlásil po chvíli ticha Veronicas.

 

 ***

 

Byla už tři dny na cestě. Pokračovala po severní cestě z Říma. Když jí Veronicas řekl, ať jde, hned věděla, kterým směrem. Na sever a pak na západ. Šla a měla na sebe vztek. Proč se na tuhle cestu vůbec vydávala? Proč se zastala Veronicase? Proč nechala žít toho kluka v aréně? Nevěděla. Nevěděla vůbec nic. Jejím životem smýkala nějaká síla, která se neohlížela na to, jestli to Elonia chce nebo ne. Teď chtěla, ať jde na západ a mladá žena prostě musela poslechnout. Nelíbilo se jí to.

Ale na druhou stranu, říkal zastrčený hlas v její mysli, měla ses dobře. A nezapomeň na ten úžasný pocit ve Veronicasově domě. Rychle ten podivný hlas zapudila a radši měla vztek na celý svět. Nevěděla proč, ale to ji netrápilo. Nevěděla totiž soustu věcí.

 

***

 

 Už tři měsíce přes den chodila po kamenný římských silnicích, večer si ustlala buď pod širým nebem, nebo přespávala v hostincích u cesty, kde místo penězi platila prací. Aniž si toho byla vědoma, vytvořila nedílnou součást povídaček tuláků. Žena, která neví, kam míří, žije z darů přírody a dobré vůle různých hostinských a jestli se v její přítomnosti někomu dělo bezpráví, neváhala a vydala se na pomoc. Kolovaly historky o tom, jak přemohla deset ozbrojených barbarských lupičů holýma rukama, zloději jí vydávali svůj lup jen, co se na ně podívala a že přežila setkání s mnoha lidmi, kterým se ostatní vyhýbali obloukem. S nikým nenavazovala žádný vztah, když bylo potřeba pomohla, a dál šla svou cestou, i když netušila, kam má namířeno. Plno lidí se jí ptalo, proč se vydala na cestu, ale ani na to nedokázala odpovědět. Koho by taky zajímalo, že vyšla na popud lidí, které nezná a že cítila, že prostě musí jít hledat. Co hledat? To taky nevěděla. Tušila, že na ni čeká ten muž z jejího snu, ale jistě to nevěděla. Mnoho večerů si nad tím lámala hlavu. Bylo to příliš mnoho otázek a žádná uspokojující odpověď.

Po dalších dnech, poměrně jednotvárných dnech, stanula u moře. Procházela pobřežní vísku a hledala. Už věděla, že hledá toho muže, cítila, že je u cíle.

„Hledáš něco?“ hlas se ozval od jedné z chatrčí. Ohlédla se a uviděla mladého muže, o něco málo staršího než ona, jak na ni přátelsky kynul.

„No, nevím… Co je tam za tou vodou?“ zeptala se. Nevěděla proč. Už ji to začínalo unavovat.

„Ano, je tam ostrov. Chci tam jet, ale začíná zima. Moře teď bude neklidné a bouřlivé. Můžeš bydlet se mnou, tito úžasní lidé mi přenechali tohle obydlí.“

Souhlasila. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat.

„Jsem Patrik.“ představil se muž, když seděli v jediné místnosti obydlí, jak chýši z hlíny nazýval.

„Jsem z Říma. Tedy, žil jsem poblíž toho města. Jsem křesťan, kněz a jdu za barbary na těch ostrovech. Chci jim vyprávět o Bohu a Jeho velké lásce k nám.“ usmál se. „A kdo jsi ty?“

„Nevím.“

 „Nevíš? Co nevíš?“

Jeho hlas byl laskavý a Elonii připomínal Veronicase.

„Nevím, kdo jsem. Byla jsem Elonia, nejobávanější gladiátor Říma. Kdo jsem teď, nevím.“ Chvíli seděli a beze slov na sebe hleděli. V jejích očích byl zmatek a bezradnost, v jeho porozumění a vlídnost.

„Kdo hledá, najde.“ řekl polohlasem pro sebe. Pak dodal: „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“

„Cože?“

„Mohu ti pomoct najít to, co hledáš.“ řekl zamyšleně, už nahlas.

„Já nevím, co hledám.“ odpověděla hořce Elonia.

„Hledáš sama sebe. Hledáš své místo v životě. To ti můžu pomoct najít.“ začal vysvětlovat. „Pověz mi, proč jsi se sem vydala? Co tě vedlo k tomu, abys opustila život v Římě?“ „Důvody neznám. Vůbec nevím, proč jsem tady. Ale můžu ti říct, co se se mnou dělo. Možná mi na některé otázky odpovíš.“

Byla jako tonoucí, co se chytá stébla, cítila, že má poslední a jedinou šanci vše pochopit. Řekla celý svůj příběh Patrikovi. Když skončila, zavládlo opět to známé ticho. Pak Patrik řekl: „Bůh si k sobě lidi přitahuje různě. U tebe zvolil tento postup.“

„Který bůh? Vždyť jich je plno.“ nechápala Elonia.

„Ne, ti pohanští bohové neexistují. Existuje pouze jediný Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý. On k sobě volá lidi, kteří sešli na scestí a nabízí jim svou nekonečnou Lásku.“

„Jak může být jediný, když jsou tři? Když jsou tři, nemůžou být jeden, ne?“ pochybovala. Naslouchala Patrikovi se značnou nedůvěrou.

„Ano, On je jediný. Jediný Bůh ve třech Osobách Otce, Syna a Svatého Ducha. Je to jako… jako…“ rozhlížel se kolem sebe, hledal nějaký názorný příklad. „Jako tahle rostlina.“ zvedl ze země značně pošlapanou a zvadlou rostlinu, která si přesto svůj tvar docela slušně zachovala: Z jednoho stonku vyrůstaly tři listy. „Dívej. Je jediná rostlina- jediný Bůh. Ta rostlina má tři listy- tři Božské Osoby. Ty listy tvoří jeden celek- jako tvoří jeden celek tři Božské Osoby- Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý- všichni jsou jedno.“

„Aha… a proč… proč přitahuje zrovna mě?“

„Protože tě má rád. Moc rád, tak, jak žádný člověk mít rád nemůže. On má rád všechny lidi naprosto stejně- tebe, mě, obyvatele této vesnice, obyvatele Říma, lidi dobré, lidi zlé. Všechny má rád svou velkou, nekonečnou otcovskou láskou a všechny se snaží přitáhnout k sobě.“

A vyprávěl jí příběh o tom, jak se Bůh rozhodl za sedm dní stvořit svět a jak stvořil člověka ke svému obrazu, aby všemu vládl. Člověk se ale nechal svést ke zlému Satanem- padlým andělem. Bůh se rozhněval a vyhnal ho i jeho ženu z Ráje, kde dosud žili, jak ale jejím potomkům pomáhal a slíbil jim Mesiáše, který je z jejich hříchu vykoupí. Mesiáš přišel, ale lidé jej nepoznali a ukřižovali jej. On však vstal třetí den z mrtvých a svým věrným seslal Ducha, aby mohli hlásat evangelium- radostnou zvěst- v celém světě. Povídal jí o statečných mužích a ženách, kteří pro Něj trpěli a dostali se za Ním, do věčné slávy. „Ježíš to všechno udělal z velké lásky k nám. Miloval všechny lidi a obětoval se za ně, aby smyl jejich hřích.“

Další dny strávili hovořením o tom Elonii zatím neznámém Bohu. Byla ohromená, že existuje někdo, kdo ji má rád. Cítila radost, když si spolu povídali na toto téma. Uvěřila. Začala chápat, proč se stalo to, co se stalo. Chtěla být jako lidé, o kterých jí Patrik říkal. Věrní Kristu, který všechny nekonečně miluje. Chtěla mu tu lásku nějak odplatit. Patrik odněkud vytáhl knihu, které říkal Bible a Elonii předčítal ty krásné příběhy.

 

 ***

 

 Ten den se definitivně rozhodla. Když s Patrikem zasedali k obvyklému rozhovoru, řekla: „Pokřti mě. Chci se stát křesťankou, myslím, že má cesta vedla k tomuto okamžiku.“

Na Patrikově tváři se objevil úsměv. „Ano, jsi připravená.“

Připravená? Podivila se v duchu. On to plánoval už od začátku! Nechala to ale být, rozhodla se přece sama. Nechápala, jak dřív mohla bez Ježíše žít.

„Je tvoje rozhodnutí konečné a definitivní? Víš jistě, co to obnáší být křesťanem?“

„Ano.“

Ta chvíle byla úžasně slavnostní a radostná.

„Lituješ toho, čím ses v minulosti provinila proti Bohu a zříkáš se všeho zla?“

„Ano.“

„A věříš v jednoho Boha, Otce, Syna a Svatého Ducha?“

„Věřím.“

„Dávám ti tedy nové jméno- Magdalena a křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ A při těch slovech ji třikrát polil vodou ze sklenice na stole. Vzhlédla, v očích nekonečné štěstí.

„Vítej do Boží rodiny.“ řekl slavnostně Patrik a ona věděla, že ji čeká nový a krásný život. Elonia už byla minulostí. Stala se Magdalenou a s jejím novým jménem přicházela šťastná budoucnost.