Začalo to docela nevinně. Ehm, nevinně, pokud se pod tímto slovem myslí "volná hodina" angličtiny, kde už posledmích deset minut celá  skupina ignoruje vyučujícího a odpočítává sekundy do zazvonění.

"To by  byla sranda, kdyby teď přišel ředitel a viděl, co se tu děje." poznamenala jsem zrovna na adresu kamarádky, se kterou jsme zrovna rozebíraly nejvyšší a nejmenší lidi planety.

Když tu, klika cvakla, dvéře letí, třídní vchází do dveří!

Kamarádka chytla výřez smíchu z mého dobře načasovaného komentáře.

My všichni stojíme a čekáme, co po nás pan třídní bude chtít.

Ten projde třídou jakoby se nechumelilo (vzhledem k počasí asi jakoby nepršelo), nějak nezaregistruje naši paní učitelku a na stůl si rozkládá věci do biologie. Po necelých třech sekundách se zarazí: "Co tady dělá ta angličtina?!" zeptá se a podívá se na hodiny, které mu diskrétně ukazuje naše angličtinářka. Podívá se poprvé, podívá se na nás, my se na něj díváme trochu zaraženě, už nám cukají koutky úst. On se podívá znova na hodinky na ruce, pak zas na nás a pak na hodinky. A pak se stane něco neočekávaného. Pan třídní se zlomí v pase, div že neposkočí, a směje se. Směje se a směje a je rudý až za ušima. Vy kdo ho znáte, zkuste si ho tak představit :D.

A naše skupina se směje taky, přímo řve smíchy. Ani neproto, že se pan učitel spletl a přišel do hodiny asi o patnáct minut dřív, to se může stát koneckonců každému, ale proto, že jsme nikdy neviděli našeho třídního se tak smát. To se prostě nedá ani popsat.

Nakonec se pan třídní v záchvatech smíchu omluví a celý rudý odejde ze třídy, zas s nevěřícným pohledem na hodinkách.

Jestli je to nutné vědět, celý zbytek hodiny jsme se prořehtali, v čele s naší paní učitelkou, která se už zmohla jen  na zadání úkolu.

Následně jsme se o přestávce se svým "zážitkem" svěřili co největšímu počtu lidí (stejně jich ti ale moc nevědělo, ono pět minut na sdělení něčeho tak jedinečného je strašně málo).

A pak očekávaná hodina biologie.

Jen co pan třídní vešel, začal: "Doufám, že to nikomu neřeknete."

My jsme se začali smát. "pozdě," zaznělo v půlce třídy.

"Já jsem si ale fakt myslel, že hodina začíná dvacet pět a že už mám pět minut zpoždění. Pak když jsem přicházel mi přišlo divné, že je tady takové ticho a pak mi bylo divné, že je vás tak málo."

"A paní profesorky jste si nevšiml?" zeptal se kdosi.

"Ne, já jsem ji fakt neviděl."

Pak jsme šli do IC dělat nějaké prezentace, v té chvíli byl zbytek třídy "doinformován" o nadávných událostech.

 

A pak byl chvíli takový útlum, jestli něco podobného na počítačích jde. Nicméně to není důležité, teď se přesuňme o nekonečné minuty poslední hodiny a pojďme na oběd, kde se zase ukázala demence čtvrtečního odpoledne. Naše šestka se víc smála než jedla, čemu, to není důležité. Zlomový je okamžik, kdy si Lucka začala hrát se solničkou.

Tak si hrála a najednou... šup, trochu soli do Anežčina pití. Ta si ničeho nevšimla, jelikož o něčem zapáleně diskutovala s naproti sedící Petrou. My s Bárou jsme si toho ale všimly, naše křenění však zaniklo ve všeobecném veselí. Pokukovali jsme po sobě, s nadějí, že Anežka tu trochu konečně vypije, nebo aspoň ochutná. Ale ona ne. Dvakrát skleničku zvedla a dvakrát se nenapila. Tak Lucka přisolila znova (podezřívám ji, že už nevěděla, co s tou solí jiného dělat).

Anežka zvedla sklenku a nějak zatočila s čajem, k pití se ale nedostala. Po chvilce zase skleničku zvedla aby se napila, to ale Petra řekla něco duchaplného a Anežka zas dostala záchvat smíchu.

"Peťo, nech ji chvilku tak, ať se může v klidu napít." řekla Bára. Obdivovala jsem, jak to řekla. Naprosto klidně a tak, jak se od jí čeká, prostě jenom mírnila naši hlasitost. A Anežka se napila. Celoutu trošku, co v té sklínce měla, do sebe kopla najednou. V očekávání jsme se na ni zadívaly. Když už jsem myslela, že místo soli byl ve slánce cukr (a ani bych se tomu nedivila), Anežka řekla: "Proč mám pocit, že to, co jsem pila, je slané?" Její mozek se tou otázkou asi pilně zaobíral, protože zatím nejevila žádné známky pomstychtivosti. Pak se ale podívala okolo sebe, a Lucčin provinile rozesmátý obličej by nenechal na pochybách ani mě. No, bylo to zajímavé, to radši rozebírat nebudu.

Po obědě se nám Anežka svěřila: "Já jsem iděla, že ona si hraje s tou solničkou, ale já jsem si myslela, že se zase snaží povolit uzávěr... a eště jsem to do sebe musela kopnout naráz. To dokážu jnom já." :D

 

A z toho vyplývá poučení: Nesnažte se hledat legraci, srandu a podobné věci. Ona si nejde vác když to čekáte nejmíň.

A druhé: Když si myslíte, že absolutně nic nestíháte a víc věcí se spíš pokazí, než aby se něco povedlo, tak Bůh se postará o to, aby jste se mohli zasmát. Když tu příležitost přehlédnete kvůli vlastním starostem, vaše chyba.

 

Nic není tak hrozné, abyste kvůli tomu museli oželet úsměv! :D